Muži určení k likvidaci – říkalo se jim muklové. Lidé na okraji společnosti a „ničitelé“ tehdejšího socialistického státu. Mezi ně patřil i plukovník Josef Čech, člověk, který jako politický vězeň strávil necelých šestnáct let v kriminále. Životní příběh tohoto muže by se mohl stát předlohou mnoha knih a filmů. Jak ho vnímaly jeho děti a jaký zůstal v jejich vzpomínkách? U příležitosti Dne památky obětí komunistického režimu to v rozhovoru přiblížil jeho syn Jan.
Kvůli čemu se tatínek dostal do vězení?
Táta byl vojákem z povolání, ale když viděl, že se komunisté začínají dostávat k moci, rozhodl se svoji vlast opustit a odjel do Francie. V roce 1948 se do Československa tajně vrátil, ale zradili ho přátelé, u kterých se skrýval. StB si myslela, že je „zápaďáckým“ agentem a v Čechách buduje odbojovou síť proti Straně. Táta byl odsouzen za vlastizradu, velezradu a vojenskou zradu. Dostal 25 let vězení, nakonec si odseděl téměř 16 let.
Plukovník Josef Čech
- Narozen 12. 2. 1923
- Během druhé světové války se účastnil odboje a působil na Slovensku a po válce ve Francii
- 1948-1964 – odsouzen za vlastizradu původně k 25 letům odnětí svobody, ve vězení strávil necelých 16 let
- 1968 – zakládající a aktivní člen K 231
- Po propuštění z vězení pracoval pouze v dělnických profesích
- Po roce 1989 – rehabilitován, udělen titul plukovník
- Zemřel 5. 6. 1994
A proč se do Československa vracel?
Doma mu zůstala snoubenka a chtěl, aby s ním odjela do Francie. Ona ale nakonec odmítla. Proto táta odjel do Prahy, kde se chtěl skrývat u přátel do doby, než by byl jeho návrat zpět do Francie možný.
Vy a vaše sestra jste jako děti věděli, že byl tatínek politickým vězněm?
Já i moje mladší sestra jsme byli našimi rodiči do jisté míry od celé situace izolováni. Jak říct malým dětem, že naši celou rodinu někdo pronásleduje, že táta byl ve vězení, že ho velmi často vyslýchají na policii, na StB a přitom nic neudělal? Nemohli nás s tím seznámit. My bychom jim zaprvé ani nerozuměli a zadruhé jsme klidně mohli kdykoliv a kdekoliv říct, co se doma řeší. Proto si rodiče museli držet odstup.
A kdy to s vámi začali řešit?
Se mnou to všechno začal řešit táta těsně před sametovou revolucí a hlavně před mým nástupem na vojnu. Bylo to po mé cestě v roce 1987 za papežem do Polska, kvůli které jsem se dostal také na StB. Až po této události a zřejmě i ze strachu o mě začal táta rozebírat, co je vlastně zač, co má za sebou. Hodně dlouho mi trvalo, než jsem to začal chápat, a tím pádem se o to i více zajímat.
Kdy jste tedy začal po minulosti tatínka pátrat?
Hlavně potom, co se mi narodily vlastní děti. Můj otec už tenkrát bohužel nežil a chtěl jsem, aby moji potomci znali příběh svého dědečka. Začal jsem tedy psát jakousi rodinnou kroniku. Hodně mi také pomohla maminka se sestrou. Když byl táta ještě naživu, natočily jeho vypravování na kazety, kde popisoval, jak se dostal do vězení, co tam zažíval. Díky tomu, že po roce 1989 začaly být zpřístupňovány archivy StB, povedlo se mi dostat i k některým záznamům o tátovi, které mi pomohly vyplnit některá „černá“ místa kroniky.
Chodilo k vám hodně tatínkových kamarádů – muklů?
No jasně, chodilo. Ale bylo to s nimi stejné jako s mými rodiči. Také oni na všechny věci týkající se jejich věznění uvalili informační embargo. Když jsme my přišli, automaticky utichla konverzace, chvilku si povídali s námi o úplně běžných věcech. My si šli potom po svém. Měli jsme jiný svět, dětský. Nás to nezajímalo, ale přesto jsme podvědomě cítili, když si to tak dneska přebírám, že měli naši určité tajemství, po kterém jsme ale nepátrali.
Vzpomenete si, jestli pro vás měl některý z muklů zvláštní význam?
Všichni. Každý z nich byl něčím zvláštní a každý z nich byl nesmírnou osobností. Dětskýma očima jsem je vnímal jako autority, protože v té době už to byli starší pánové jako můj táta. Já jsem i tátu vnímal spíš jako dědečka. Když mně bylo pět, jemu bylo padesát. Nicméně ve všech byla taková zvláštní životní síla, energie a odhodlání. Kvůli tomu, co si prožili, to všechno v sobě mít museli.
Z toho, co jsem se o vašem tatínkovi dozvěděla, je jasné, že StB „ležel v žaludku“.
A to je věc, která mi pořád nejde do hlavy. Zájem o něj tam musel být hlubší. Ze spisů StB se dochovaly svazky do sedmdesátých let, pak jen drobné útržky a všechno kolem táty bylo dáno ke skartaci. To by naznačovalo, že byl otec na seznamu lidí určených k likvidaci někde na horních příčkách. Jinak si to neumím vysvětlit.
Kde tatínek po propuštění z vězení pracoval? Do armády se přece už vrátit nemohl.
Tatínek se živil nejdříve jako nádeník. Chvíli pracoval se svým otcem jako zedník a pak až do důchodu v dělnických profesích. Pracoval na mlatě v Chrášťanech u Českého Brdu, kde se sušilo obilí. V období, kdy nebyly žně, pracoval v dílnách jako zámečník, svářeč - prostě dělal pomocné práce všeho druhu. Většinou dělal těžkou, špinavou práci, kterou nikdo jiný dělat nechtěl.
Četla jsem útržky z pamětí vašeho tatínka, které jste mi poskytl, kde popisuje své zážitky z vězení - neustálý hlad, zimu, samotu. Pamatujete si z dětství, že na některé věci byl vzhledem ke své minulosti obzvlášť citlivý?
Faktem je, že hlad, který si zažil, vedl k tomu, že každý krajíček chleba se musel zužitkovat. Neexistovalo, že bychom ho hodili do koše. To jsem udělal jednou a hrozně se na mě zlobil a jasně mi řekl, že chleba se do koše nevyhazuje, že je to dar života. Od té doby jsem si to nikdy nedovolil.
Měl tatínek po pobytu ve vězení nějaké zdravotní problémy?
Kvůli neustálému bití a kopání do zad měl velké problémy s ledvinami. V pokročilém věku mu začaly ledviny selhávat a málem kvůli tomu zemřel.
Víte, co tatínkovi pomáhalo, aby přežil těch šestnáct let ve vězení?
Víra. Ne třeba přímo v Boha, ale víra v to, že všechno přežije a bude zase jednou líp. V kriminále šlo hlavně o přežití a o zachování si zdravého rozumu. Takže tatínek měl pořád před sebou určitou vizi v budoucnost. Nedovedu si představit, že by zrovna on měl nějakou slabou chvilku, kdy by si myslel, že to nedá. Ani moje mamka nikdy neříkala, že by se jí táta někdy s něčím podobným svěřoval.
Mohl byste našim čtenářům prozradit, za jakých okolností se potkali vaši rodiče?
Naši se potkali osudově - v den tátova propuštění z vězení. Když ho propustili v roce 1964 z kriminálu domů, jeho první cesta vedla k hrobu jeho maminky. Na hřbitově v tu chvíli byla i moje mamka, ale u hrobu svého otce. U východu ze hřbitova si na ni táta počkal a oslovil ji. Já toho o moc víc nevím. Když jsem na to mamky ptal, tak mi řekla, že jsou věci, které jsou tajemstvím pouze jich dvou, a já to respektuji.
Kdy se maminka dozvěděla o tatínkově minulosti?
Nebylo to hned při prvním setkání, ale muselo to být chvilku po jeho návratu. Naši se vzali za rok po seznámení. Moje babička z matčiny strany ale se sňatkem nesouhlasila. Nechtěla, aby si její dcera vzala člověka problematického a s takovou minulostí. A navíc mé rodiče dělil velký věkový rozdíl. Byli od sebe 25 let.
V šedesátých letech došlo ke značnému uvolnění komunistického režimu. To vše zhatil srpen 1968, kdy na území Československa vstoupila vojska Varšavské smlouvy. Víte, co tatínek v té době dělal?
Co přesně táta dělal 21. srpna, nevím. Ale díky uvolnění v roce 1968 vznikl Klub 231 (Organizace, která měla hájit zájmy bývalých politických vězňů a usilovat o jejich co nejrychlejší rehabilitaci, pozn. red.), na jehož založení se podílel. Velice aktivně se snažil, aby tato organizace pro nespravedlivě odsouzené co nejlépe fungovala a snažil se o to až do samotného zrušení organizace.
Velice mě překvapilo, že tatínek mohl na konci šedesátých let s celou rodinou emigrovat do Kanady, ale neudělal to. Jaký k tomu měl důvod?
Prvním důvodem bylo to, že by se nemohl vracet na hrob své maminky a starat se o něj. Na svou matku byl velmi fixován a velmi ji miloval. Druhým důvodem bylo tátovo vlastenectví. Už jeho otec za český národ bojoval v řadách legionářů. Vždycky říkával, že před zlem tady neuteče a nenechá národ ve „štychu“, protože si to nezaslouží. A taky říkával, že když už nic jiného, tak estébáky tady doma svojí přítomností bude pěkně štvát a nenechá je v klidu spát. A nenechal, jak je vidět.
Litoval někdy tohoto rozhodnutí?
Tvrdil, že nikdy nezalitoval. Moje maminka toho litovala, ta chtěla pryč. Nicméně si myslím, že můj táta udělal správné rozhodnutí. Byl o správnosti své volby skálopevně přesvědčen.
Jak tatínek reagoval na Sametovou revoluci? Vím, že napsal tehdejšímu prezidentu Gustávu Husákovi dopis.
Oni se de facto s Husákem znali z kriminálu z tzv. Slánského doby. Táta ale od něj ani žádnou odpověď neočekával, ale ten dopis si neodpustil. Nicméně měl z listopadu 1989 neskutečnou radost a plakal. Vím, že když se pak u nás sešli všichni kamarádi muklové, tak ti stařečci plakali společně. Měli obrovskou radost, že se toho dočkali.
A poslední otázka na závěr. Kdybyste měl vystihnout jednou větou svého tatínka, jeho životní postoj, filozofii. Jak by zněla?
Měl takové svoje motto, kterým se po celý život řídil. To motto zní: „ Nes si svůj štít svým životem, pak ho předlož Bohu a snaž se, aby byl co nejméně poskvrněn.“
