Český hokej se zastavil a ostatní ho předběhli. Nevyvlíkám se z toho, přiznává Lener

„Všichni na tom máme svůj podíl viny. Nevyvlíkám se z toho,“ popisuje Lener posledních devět neúspěšných let českého hokeje. V rozhovoru pro CNN Prima NEWS vysvětluje, proč byla zlatá generace od poloviny devadesátých let 20. století tak úspěšná. Také líčí, kde se stala chyba, v čem současný český hokej zaostává a jak moc ovlivňuje omezení pohybu u dětí jejich rozvoj a následně i sportovní výkonnost.

Současný manažer rozvoje a mezinárodních kontaktů hokejového svazu vzpomíná i na svá působení u týmů zámořské NHL Calgary Flames a Florida Panthers, či ve švédských klubech Luleå a Linköping, a co z nich odnesl.

V pátek 21. května odstartuje v lotyšské Rize 85. mistrovství světa v hokeji, přichází další šance k návratu českého hokeje do nejužší světové špičky. Tentokrát pod vedením hlavního trenéra Filipa Pešána, kterého před dvěma roky „přemluvil“ právě Slavomír Lener.

Vítězstvím ve Vídni 1996 začala zlatá éra českého hokeje. V čem byla výjimečná?
V tom, že se sešli hráči, kteří již byli připravení. Jak kondičně, na čemž důsledně trval tehdejší trenér Luděk Bukač, tak i herními dovednostmi. Měli jsme před světem náskok, protože jsme pořádali letní soustředění. V tom jsme světu utíkali. Sešla se generace, která uměla všechno, pomohla si také tím, že ovládala i další sporty, což se odrazilo na jejich obratnosti a zkušenosti. Na co sáhli, to uměli. Od fotbalu přes tenis až po golf. Ukázalo se, jak podstatné jsou pořádné pohybové základy od mládí. V NHL jsem zjistil, proč si Čechy tak považují. Proto, že jsou velmi přizpůsobiví, že se s nimi trenérům dobře pracovalo. Tak to fungovalo i v reprezentaci. Oni se zakousli, byli pracovití, chtěli bojovat za tým. A měli jeden cíl. Udělat medaili. A pokud možno tu nejcennější.

Může to souviset s tím, že všichni olympijští vítězové, stejně jako mistři světa z Vídně, vyrůstali a naučili se hrát hokej v jiném politickém režimu před revolucí v roce 1989?
Stoprocentně. Vždyť tehdy byl hokej pro ně vším. Dá se říct, že sport a hudba byly jediné oblasti, díky kterým se dalo vycestovat do zahraničí. Protože dostat se na Západ bylo téměř nemožné. Proto to byla taková neskutečná motivace. I když nešlo o tu prioritní motivaci, že budou moci jet do zahraničí, že jednou budou v reprezentaci, že budou hrát NHL a přijdou k penězům.

O co tedy šlo?
Když jsem nastoupil po vysoké škole do Dukly Jihlava, tak jsem v praxi poznal, co pro národ hokej znamená. I pro běžné lidi. Kromě toho, že jsem byl asistentem u A-týmu, tak jsem trénoval mladší žáky, kde jsem měl v mužstvu Roberta Holíka (dvojnásobný vítěz Stanleyova poháru v NHL s New Jersey Devils, syn bývalého výborného útočníka později trenéra Jaroslav Holíka – pozn. red.) nebo Patrika Augustu (bronzový z olympijských her 1992 v Albertville a z MS 1992 v Praze, odehrál čtyři zápasy v NHL, letos dovedl Liberec k druhému místu v extralize – pozn. red.). Také ostatní rodiče dávali děti na hokej, protože to byl správný sport. Všestranně je rozvíjel, děti měly každodenní program a získaly lásku k pohybu. Z toho vzniklo i to, že uměly nejen hokej, ale i další sporty. Byla to krásná doba, kdy jsme denně lítali po lesích, hráli další sporty, třeba házenou. A samozřejmě jsme denně trénovali na ledě. Objížděli jsme turnaje. Hokej byl fenoménem. I historicky. Československo mělo období, kdy jsme po dvaceti letech byli mistry světa. 1947 a 1949, pak trvalo 20 let, než jsme se dostali do další vlny. No a tato generace kolem Vídně 1996 a Nagana 1998 přišla v době, kdy dorostly silné ročníky a začalo se dařit. Ať to bylo v Litvínově, kde byla ta známá sportovní třída, do níž někteří společně chodili. Nejen, že spolu hráli hokej. Bylo to i o partě, a o radosti z toho, být spolu.

V NHL jsem zjistil, proč si Čechy tak považují. Proto, že jsou velmi přizpůsobiví, že se s nimi trenérům dobře pracovalo. Tak to fungovalo i v reprezentaci.

Medailový příběh však skončil bronzem z roku 2012. Proč? Co se stalo?
Předně, svět šel neuvěřitelně dopředu. Všechny vymoženosti, včetně letních soustředění začali ostatní kopírovat. My jsme je připravovali už pro šestnácti až dvacetileté, i pro A-tým. Měli jsme natrénováno a nad soupeři náskok i díky těm hokejovým třídám. Oni to zjistili, viděli, jak to děláme a vyrazili stejnou cestou. Svou roli tehdy sehrála i tehdejší Tréninková střediska mládeže (TSM), dnes se jim říká akademie. V TSM měli výborní trenéři na tu dobu nadprůměrný plat. Mužstva jezdila na soustředění, do hor, na turnaje. Od státu to byl hokej financovaný, což ve světě neexistovalo. Ani ve Švédsku, ve Finsku a zdaleka ne v USA ani v Kanadě. V zámoří začali s letními soustředěními až kolem roku 2006.

Takže svět tzv. přidal, kdežto Česko „stálo“?
Oni dohnali to, z čeho my jsme těžili. Ba nás dokonce předehnali. Američané to povýšili až na to, že vybudovali dva celky po vzoru bývalého sovětského CSKA Moskva pod Viktorem Tichonovem z 80. let. Mají dva roky hráče pohromadě, trénují společně, věnuje se jim psycholog, ale i dbají i na správnou výživu. Učí se. Odehrají 130 těžkých zápasů. Kanada se zvedla v úrovni tréninků. Dříve si zakládali na tom, že neustále hráli zápasy. Mívali poměr dva ku jedné ve prospěch zápasů oproti tréninkům. Dnes to mají obráceně a daleko více trénují. K 60 zápasům, přidají velkém penzum přípravy nejen na ledě. Trénují tak, jak se dříve trénovalo o nás nebo v Rusku.

Co se tedy v Česku podcenilo, zanedbalo?
Abychom viděli i příčinu na naší straně, tak v Česku se rozmělnila kvalita tím, že po revoluci přišlo několik nových atraktivních sportů, které se v Československu ani příliš neprovozovaly. Golf, ve větší míře tenis, baseball, softbal. A samozřejmě florbal, který se tady stal fenoménem. Ne proto, jak všichni zlí jazykové tvrdí, že všichni hokejisté, kteří odpadnou, skončí u florbalu a jsou tam hvězdy. Ale proto, že hokej je stále náročnější. Ne finančně, v žebříčku ekonomické náročnosti sportů jsme až kolem 15. místa. My jsme drazí v infrastruktuře. Máme 163 zimních stadionů a je obtížné dovážet na trénink děti v době, kdy rodiče pracují a jsou časově vytížení, aby zajistili rodinu. Proto nemají tolik možností vozit děti 20-30 kilometrů na trénink, nebo si to nemohou dovolit. V tom má hokej velké problémy. A naopak je to příklad, proč se daří florbalu. U každé školy je tělocvična a tam v rámci družiny mohou děti hrát florbal. Pak přijdou po páté hodině odpoledne domů a rodiče jsou spokojení. Kdežto hokejisté trénují buď brzy ráno, nebo až mezi sedmnáctou a devatenáctou hodinou. A to současná generace rodičů nechce absolvovat a nechce se dětem obětovat.

Pokud ostatní národy předstihly český hokej, tak se v něm něco dělalo špatně. Neberete to i jako svou chybu, protože jste od roku 2010 působil jako svazový šéftrenér?
Všichni na tom máme svůj podíl viny. Nevyvlíkám se z toho. Přišel jsem v roce 2010 ze Švédska, když mě oslovilo vedení svazu, jestli bych tu pozici přijal. Přestože v té době byly výsledky českých mládežnických celků zoufalé, vždyť tým do 18 let sestoupil z nejvyšší divize, tak jsem do toho šel a podařilo se nám nastartovat změnu. Během čtyř pěti let jsme měli vždy lepší a lepší výsledky mládežnických reprezentací na turnajích. Zvýšila se také naše „produkce“ hráčů do NHL.

Abychom viděli i příčinu na naší straně, tak v Česku se rozmělnila kvalita tím, že po revoluci přišlo několik nových atraktivních sportů, které se v Československu ani příliš neprovozovaly. Golf, ve větší míře tenis, baseball, softbal. A samozřejmě florbal.

Dostal jste při svém příchodu nějaké zadání?
Měl jsem za úkol zastavit propad a nastavit základy k tomu, aby se český hokej vracel na medailová místa. Ale přiznám, že v posledních čtyřech letech buď došlo k nějakému uspokojení, nebo přišly slabší ročníky, či se nedařilo navázat na to, co se budovalo. Z toho radost nemáme. Možná se dostavilo i uspokojení z prací akademií a přišlo se na to, že je jich moc. Analýzy se provádějí. Já osobně jsem hledal nový impuls, kdo by mohl přijít na svaz. Jsem rád, že se podařilo získat Filipa Pešána, kterého jsem poprvé oslovoval již před třemi roky. Ale tehdy byl ještě hodně zaneprázdněný v Liberci. Před dvěma roky už se to podařilo a věřím, že dodá ten nový impuls a že se mu podaří zvednout hokej.

Takže to bude všechno jen na něm?
Ale ne. Protože všechno sám neuděláte. Ale je potřeba tomu dát myšlenku, které budou všichni ostatní věřit. A pak podle ní budou pracovat.

Myslíte si, že je český hokej tak jednotný, že všichni potáhnou za jeden provaz?
Nedá se na to jednoznačně odpovědět. V českém hokeji sice byla jednotná metodika. Ta funguje pořád, ale je zásadní, kdo ji dodržuje. Když se podívám na metodické materiály, které napsali už před roky profesor Vladimír Kostka (bývalý hokejový teoretik a trenér české reprezentace, jako první přišel s taktikou levého bránícího křídla – pozn. red) a doktor Pavel Wohl (bývalý hokejový brankář, později úspěšný trenér v Německu, u reprezentace i Sparty Praha – pozn. red), a všichni by podle nich poctivě trénovali, tak jsme nyní výkonnostně někde jinde.

Takže zmizela tzv. československá nebo česká škola?
Dnes se sem dostává spousta nových informací, jak se trénuje v Kanadě, v USA, v severských zemích, ale… Na našem pádu se podepsala i ta volnost. Jednotný tréninkový systém, jak se to dříve nazývalo, sice nyní také existuje, ale nevyžaduje se tak tvrdě, aby šlo o jednotnou přípravu. Je to sice snad myšlené i v dobré víře, že nechceme mít hráče svázané taktikou, nechceme, aby byli hráči typově stejní, ale… Za profesora Kostky byl jednotný tréninkový systém a měli jsme hráče tzv. pestrobarevné. Bylo poznat, který hráč pochází z Litvínova, který z Pardubic a který z Vítkovic.

Kde se tedy stala chyba? Co v českém hokeji nefunguje?
Přikládám to složité době, kdy se ani děti samy nechtějí obětovat. Všichni hráči, kteří to někam dotáhli, namátkou vyberu Martiny Ručinského a Martina Straku (olympijští vítězové z Nagana 1998, mistři světa 2005, dlouholetí úspěšní útočníci v NHL – pozn. red), tak prošli tímto systémem a tréninkovými středisky mládeže, k tomu měli rodiče, kteří se jim až neskutečně věnovali. Vždyť tito kluci trénovali hodinu denně na ledě, ale k tomu měli tři až čtyři hodiny dalšího spontánního pohybu. Buď s rodiči, kteří jim to umožnili nebo sami a připojili se k nějaké sportující partě. To dnes není. Současní mladí hokejisté mají hodinu ledu třikrát až čtyřikrát týdně. To je všechno, co dělají. Rodiče je přivezou na trénink, zavážou jim tkaničky, pak jim odnesou bágl do auta. A jede se domů. Nic víc. Vždyť dnes je tak málo dětí, které lítají po ulicích, hýbou se, jsou na hřištích. To nám chybí, ten obyčejný pohyb.

Současní mladí hokejisté mají hodinu ledu třikrát až čtyřikrát týdně. To je všechno, co dělají. Rodiče je přivezou na trénink, zavážou jim tkaničky, pak jim odnesou bágl do auta. A jede se domů. Nic víc.

Myslíte, že jinde ve světě se chtějí děti obětovat, že mají víc pohybu a větší péči rodičů?
Švédové, Finové, vlastně všechny severské země mají studie, že pokud chcete něčeho ve sportu dokázat, musíte „absolvovat“ 10 000 hodin pohybu, což vychází až na 25 hodin týdně. Děti všude jinde, i v Kanadě a v USA, stejně jako ve Švýcarsku to mají. Ale u nás to tak zdaleka není. Když se někteří rodiče dětem věnují a umožní jim to, tím neříkám, že by je měli trénovat a drilovat, ale nechají je, aby se pohybovaly, „vylítaly“ a šly třeba i na další sporty jako fotbal, na florbal, tenis, aby jezdily na kole, tak se to na těch dětech pozitivně odrazí. Kluci, kteří to díky rodičům měli, se pak nakonec do NHL dostali. Ať je to Martin Nečas, Tomáš Hertl nebo David Pastrňák (mladí čeští hokejisté, kteří se už v NHL prosadili, pozn.). To jsou hráči, kteří měli spoustu pohybu a „práce“ navíc vedle tréninku.

Dá se toto v nejbližší době a rychle změnit?
Já toto kážu od té doby, co jsem přišel. A zjistil jsem, že je to to nejsložitější. Pokud je rodina přesvědčená o tom, že do dítěte bude „investovat“, ale nemyslím finance s tím, že jim to syn jednou vrátí, do rozvoje jeho fyzična a osobnosti, tak se to jednou vrátí. Zvlášť jestliže stráví s dítětem čas aktivně v tom nejkritičtějším období mezi osmým a čtrnáctým rokem. Samozřejmě existují i extrémy, kdy to rodiče přehánějí a děti tzv. spálí. Viděl jsem jich spousty, které pak hokej ani pohyb nebaví, a v dorostu toho nechají. Neunesou to, že jim rodiče neustále šlapou na paty, případně si hojí své nedosažené mety. Přirozená cesta je spontánnost. Hodně pohybu, hodně her, správná výživa, správný režim. V tomto jsou okolní země mnohem dál.

Švédové, Finové, vlastně všechny severské země, mají studie, že pokud chcete něčeho ve sportu dokázat, musíte „absolvovat“ 10 000 hodin pohybu, což vychází až na 25 hodin týdně.

Jak to dělají v zahraničí?
Když jsem pracoval v Kanadě, v USA, ve Švédsku, tak jsem i díky kontaktům s tamními trenéry zjistil, jak to v těch zemích funguje. Základ se odvíjí od toho, že sportují celé rodiny, jde tedy o spontánní pohyb. Navíc, když hokejisté přijdou na střední školu, tak mají ideální podmínky ke spojení sportu a studia. U nás jsou sice hokejové akademie, ale trénuje se od šesti hodin ráno. Navíc děti dojíždějí z různých škol a domovů, což zabere čas. Takže je to hybrid, který není ideální ve srovnání s tím, co mají v jiných zemích.

Takže je to o systému a podmínkách? A ty v Česku nejsou?
Čtyři roky jsem trénoval ve Švédsku, takže jsem pronikl i do jejich systému. Na hokejovém gymnáziu všichni chodili do stejné třídy. V sedm hodin ráno se sešli v kabině, do osmi měli rotopedy a posilovnu, od půl deváté hodinu trénink na ledě. V deset hodin jim začínala výuka, na kterou to měli deset minut pěšky ze stadionu. A toto se nasčítá za týden, za rok, za pět let podobné přípravy. V porovnání s našimi hráči pak ti jejich výkonnostně „odskakují“. My víme, jak to má být, ale realizovat to neumíme. V našich podmínkách to jde složitě.