Pánové, já se vzdávám, prohlásil atentátník. Před sto lety zastřelil ministra financí Rašína

Atentát na ministra financí Aloise Rašína spáchal 5. ledna 1923, tedy přesně před 100 lety, teprve 19letý radikál Josef Šoupal. V meziválečných dějinách to byl nejznámější teroristický čin vůči představiteli vlády. Už 8. ledna 1919 se ovšem střílelo i na ministerského předsedu Karla Kramáře, kterého před kulkou zachránil obsah jeho kapsy. „Atentáty vedly k přijetí zákona na ochranu republiky, který ale podle některých politiků omezoval mladou československou demokracii,“ říká ostravský archivář Antonín Barcuch.

Československá demokracie se v roce 1923 měla dožít teprve pátých narozenin. Byla to křehká nádoba, se kterou chtěli praštit o zem nejen věrní monarchisté, ale také anarchisté, komunisté, němečtí nacionalisté a vůbec celý šik radikálů. Pravicových i levicových. Polských, slovenských i maďarských.

Rusko bylo v revolučních plamenech, Německo se vzpamatovávalo z hyperinflace a chodilo se tam na nákup s trakařem plným bankovek. Politické atentáty zmítaly Evropou, nově založenému Československu se ale spíš vyhýbaly. Anebo dopadly tak nějak „švejkovsky“.

Ministerský předseda Karel Kramář třeba atentát z 8. ledna 1919 přežil bez úhony, byť měl velké štěstí. Sociálnědemokratický radikál Alois Josef Šťastný první kulkou trefil dveře, nikoliv Kramáře. Druhé střela ale premiéra zasáhla do pravé strany prsou. „Koule však byla zachycena náprsní taškou, kterou měl dr. Kramář v kapse,“ napsaly 9. ledna 1919 Lidové noviny.

Ránu zastavila především přezka na kšandy. Atentátník pracoval jako písař u státních drah, angažoval se ve spolku Mladá socialistická inteligence a se spolupachatelem Gregorem Šťastným toužili odstranit politika, který podle nich bránil proletářské revoluci.

Pojišťovák s revolverem

Ministr financí Alois Rašín o čtyři roky později takové štěstí jako Kramář neměl. I jeho chtěl odstranit radikální levičák, původně anarchista, pak chvíli komunista, ale v době činu už bývalý člen KSČ Josef Šoupal. Povoláním pojišťovák z Německého Brodu (dnes Havlíčkův Brod, pozn. red.). Šéfa financí chtěl odstranit jakožto jednoho z údajných viníků chudoby statisíců Čechoslováků.

Rašín prosazoval deflační politiku a toužil po koruně silné jako britská libra. Částečně měl úspěch, množily se ale protesty ohrožených skupin, nikoli jen dělníků. Omezení určitých výhod těžce nesli i státní zaměstnanci anebo zasloužilí legionáři. Účastníkům protimonarchistického odboje Rašín tvrdě vzkázal, že prebendy za zásluhy o republiku končí. A že i oni budou muset začít tvrdě pracovat.

Rašín, zloduch republiky

V obžalobě Státního zastupitelství v Praze proti Josefu Šoupalovi z května 1923 doslova stálo: „Šoupal doznal, že jeho úmysl odstraniti Dra. Rašína z politického života, ježto měl ho za jednoho z nejnebezpečnějších nepřátel pracující třídy a za zloducha republiky, dozrál v prosinci 1922 v rozhodnutí.“ A důvod? „Ministra Dra. Rašína rozhodl se odstraniti po přijetí předlohy o státních zaměstnancích a jel v tomto úmyslu do Prahy.“

V pražské Žitné ulici pak Šoupal chladnokrevně střílel na jednoho ze zakladatelů Československa, který byl za první světové války dokonce odsouzen za odboj, a to rovnou k trestu smrti. Monarchie hrdelní trest pro Rašína nakonec odložila, popravu v době míru provedl radikálně smýšlející mladík:

„Dne 5. ledna 1923 krátce před 9 hodinou ranní střelil obviněný dvakrát po ministru financí Dru. Aloisu Rašínovi, když právě vyšel z domu v Praze v Žitné ulici, by vstoupil do automobilu a odjel do ministerstva. Obviněný ihned po činu dal se na útěk a skryl se, vida že jest pronásledován, v domě č. 4 v Příčné ulici ve sklepě. Ministr Dr. Rašín klesl byv prvou ranou zasažen do zad, k zemi.“

Pánové, já se vzdávám!

Tolik suchá řeč justice v obžalobě, novináři atentát bezprostředně po činu líčili mnohem dramatičtěji. Například Národní listy zatčení vraha v Příčné ulici číslo 4 podaly následovně: „Přispěchavší strážníci uzamkli domovní vrata, a když byl útočník hledán, zjištěno, že se uschoval ve sklepě. Jakmile Šoupal spatřil blížící se strážníky s revolvery v rukou, vyšel ze sklepa se zdviženýma rukama nad hlavou.“

Podle Národních listů se vrah vzdal těmito slovy: „Pánové, nebojte se, já vám nic neudělám, já se vzdávám!“ Zbraň v tu chvíli neměl u sebe, zanechal ji ve sklepě. Policie se také pokusila o první výslech: „Na otázku strážníků, proč čin provedl, řekl Šoupal úsečně, že jednal z přesvědčení.“ Nebyl to přitom organizovaný atentát, ale osamělý čin 19letého revolučně naladěného chlapce poblázněného extrémní levicí.

Poláček dělal, že střelbu neslyší

Kulkou vážně zraněný ministr financí Alois Rašín nezemřel na místě činu, ale až šest týdnů poté v nemocnici. Na otravu krve. Lékaři však jeho stav považovali za beznadějný už od převozu do špitálu. Kulka trefila obratel a poranila míchu. Ministrovi ochrnuly dolní končetiny, selhávala střeva i močový měchýř. Zemřel 18. února 1923, bylo mu 55 let.

V souvislosti s atentátem se občas dává k dobru historka, kterou zaznamenal politik a pozdější ředitel Lidových novin Julius Firt. Právě 5. ledna 1923 totiž Firt potkal novináře a spisovatele Karla Poláčka, jehož proslavila jímavá novela Bylo nás pět. Poláček v ono dopoledne mířil do kavárny Tůmovka a Firtovi se měl svěřit, že před chvílí zaslechl v Žitné ulici výstřely. Ale protože spěchal za přáteli, ujistil sám sebe, že nemůže jít o nic vážného. Soudní zpravodaj Lidových novin Karel Poláček tak ostudně zmeškal sólokapra.

Kontroverzní zákon

Již atentát na premiéra Karla Kramáře v lednu 1919 podnítil politiky k úvahám, jak novou demokracii ochránit zákonem. Norma se pomalu připravovala, ale atentát na Aloise Rašína způsobil, že zákon na ochranu republiky byl schválený již v březnu 1923. A strašil až doživotními tresty za „útoky na život ústavních činitelů“ i za jejich „tělesné poškození“. Zapovězeno bylo rovněž schvalování těchto zločinů, československého prezidenta pak občan nesměl urazit ani slovně.

„Vládní strany zákon na ochranu republiky prosazovaly, opozice ho zase kritizovala,“ připomíná ostravský archivář Barcuch. Provládní Národní listy třeba uvedly: „Vražedný útok na ministra financí dra Rašína připomíná znovu nutnost silné vlády v republice, aby rozhodnost a váhu zákonné moci skutečně zajišťovala nejen bezpečnost každého občana, nýbrž i veřejný pořádek.“ Mnozí intelektuálové normu naopak odmítali, například literární kritik F. X. Šalda. Nelíbil se komunistům ani nacionalistickým německým a slovenským stranám.

Zákon umožňoval omezování občanských svobod, dokonce i zastavení periodického tisku. Pokud četníci chtěli najít oběť, stačilo vyprovokovat hosta v krčmě, aby veřejně pobuřoval proti státu, proti jeho samostatnosti, ústavní jednotnosti nebo demokraticko-republikánské formě.

Místo Rašína měli zastřelit Masaryka

Zákon také nepřímo vybízel k udávání, Československo se vracelo k návykům z Rakousko-Uherska. A trestní spisy dochované v Archivu města Ostravy dokazují, že zákon byl v praxi skutečně uplatňován i s pomocí hospodských donašečů. „Jistý Josef Chasák v roce 1929 v jednom ostravském hostinci prohlásil, že místo Aloise Rašína měl být zastřelen Masaryk,“ vypráví nad soudními spisy archivář Antonín Barcuch.

Chasáka udalo osazenstvo výčepu a justice posléze usoudila, že urazil hned dva politiky. Mimoděk schvaloval šest let starý atentát na Rašína a zároveň urazil prezidenta republiky T. G. Masaryka. Soud vynesl nepodmíněný trest  osm dnů ve vězení.

Chasák se vězení ještě pokusil vyhnout, když napsal přímo panu prezidentovi. „Znám váš hluboký smysl pro spravedlnost,“ pokořil se v dopise na Pražský hrad. „Není hoden milosti,“ odpověděla kancelář. A Chasák šel natvrdo sedět.

Tagy: