Velká voda vyplavila munici
Oblasti nejhůře zasažené nedávnou povodní patří zároveň k těm, kde se hojně vyskytuje nevybuchlá munice z druhé světové války. Velká voda mohla smrtonosné granáty odkrýt, případně i přenést jinam. V rozhovoru pro CNN Prima NEWS to říká zkušený pyrotechnik Jiří Chládek. Podle jeho vyprávění je v Česku takových číhajících raket, min a bomb obrovské množství. Některé se skrývají jen pár centimetrů pod zemí, hazardéři jsou po jejich objevení schopni si z nich dělat těžítka, jiní si jimi zkrášlují zahrádky.
Jiří Chládek se věnuje pyrotechnickému průzkumu přes 30 let, za tu dobu s kolegy objevil zhruba 25 tisíc kusů různé munice. Hodně času strávil při pročišťování území, které letos postihly rozsáhlé povodně. Kraj kolem Ostravy, Krnova a Opavy zažil během druhé světové války drsné bitvy, patřilo k tomu i masivní bombardování.
Velké rozhovory
Legendě NHL v Izraeli létají nad hlavou rakety. Gretzkého nenáviděl, Jágra měl za spratka
Pelta a Růžička v base? Náraz, hegeš a loterie. Šikana tam číhá všude, říká bývalý vězeň
Bestiální vražda, řekl lékař u Masarykova těla. Nové důkazy mohou objasnit smrt syna TGM
Český pilot: Tragédie v Jaroslavli? Do některých letadel bych v Rusku nesedl, bývá to džungle
Čech z Izraele: Rodiče přežili holokaust. Kdyby to dnes viděli, plakali by od rána do večera
„Boje tam probíhaly ve velkém, navíc byly hodně úporné, protože ve zmíněných lokalitách se Němci při ústupu ještě dost bránili. V zemi toho tam tak dodnes zůstalo hodně. Takže když se teď stejnými oblastmi prohnaly povodně, hned mě napadlo: tohle může přinést velké problémy,“ říká pro CNN Prima NEWS zkušený pyrotechnik.
O jakých problémech přesně mluvíte?
Při každé velké vodě se sedimenty u potoků a řek dávají do pohybu. Co je lehčí, bývá odneseno. Co je těžší – například munice – proudy přívalových dešťů minimálně obnaží. Z hlediska pyrotechniků je pak rázem leccos jinak – co dosud zůstalo skryto ve více méně bezpečné hloubce, může najednou představovat bezprostřední hrozbu.
ČTĚTE TAKÉ: Proč už nestavíme přehrady? Jsou prodělečné. A u velkých povodní nás nespasí, říká památkář
O hrozbě dešťů a bouřek mi vyprávěli už moji předchůdci, když jsem kdysi nastupoval k pyrotechnikům. Někdy je velká voda dokonce tak silná, že s sebou bere i munici. Přesně tohle je problém minových polí v Africe. Říká se tomu tam nomádizující minová pole. Když jednou za rok nastane období dešťů a řeky s sebou vláčí obrovské množství bláta, unáší nekontrolovaně i minová pole. Proto jsem na jedné mezinárodní konferenci slyšel kolegu upozorňovat, že minové pole se musí začínat čistit z kopce, ne zespoda. Jakmile totiž zaprší, miny popojedou dolů. A podobně to mohlo probíhat i teď, na našem území.
Bojů o Ostravsko se během druhé světové války zúčastnily i sovětské letouny Il-2. Zdroj: Profimedia.cz/ČTK
Něco třaskavého tedy z Česka klidně mohlo doplout až do Polska.
Anebo naopak z Polska sem. Rozbouřená řeka má ohromnou sílu, pobere i kameny s půlmetrovým průměrem. Problém jí nebude dělat ani dvacetikilový granát. Proto se teď riziko nevítaného nálezu zvyšuje, klidně i při zdánlivě běžné procházce lesem. Lidem radím: ano, rostou nám houby, granáty ale nesbírat.
Co všechno mohla velká voda obnažit?
Kolem Krnova a Opavy toho bude spousta. Pamatuji si třeba, jak jsme na Ostravsku při stavbě dálnice našli zmenšenou verzi ruské Kaťuše. Archeologové tehdy tlačili na stavbyvedoucího, ať jim tam ještě před naším příjezdem provede buldozerem skrývku. Jakmile jsme přijeli, už to na jednom místě pískalo. Začali jsme pomalinku kopat a co myslíte – byla tam raketa RS-82. Buldozer ohnul jednu její stabilizační plochu do pravého úhlu. Jinak řečeno: kdyby řidič s radlicí hrábnul o pět centimetrů níž, tak se proletěl na raketě.
Klika.
Velká! V tomhle kraji jsme dělali mnohokrát. Byli jsme u stavby dálnice z Lipníku nad Bečvou k polské hranici, u silnice okolo Hrabyně, u obchvatu Krnova. V hojné míře se tam nacházely dělostřelecké granáty, rakety Kaťuša, už zmíněné menší rakety RS-82, mnoho dalšího. V těchto místech totiž probíhaly opravdu intenzivní boje. Letecké pumy jsme vykopávali i v hloubce pouhého půl metru.
Jak to, že se neprobořily hlouběji?
Představte si, jak sovětské bitevníky nalétávaly a z malých výšek bombardovaly postavení německých jednotek. Sověti nejdřív zahájili palbu z kanónu a z hlavňových zbraní, při střemhlavém letu házeli bomby z výšek okolo 400 metrů. Střepinové bomby dělali z nepovedených dělostřeleckých granátů, takže nebyly tak těžké. Nezabořily se tak hluboko, obvykle třeba do jednoho metru, do dvou. U Klimkovic jsme vykopali tři, dvě z nich byly naplacato v pouhých 50 centimetrech pod povrchem. Jedna, stokilová, narazila v podloží na zvětralou skálu a postavila se špičkou vzhůru. Její zapalovač byl jen 30 centimetrů pod povrchem.
Raketomety Kaťuša Zdroj: Getty Images
To abych se skoro na zahradě bál kopnout motykou do záhonu.
Kraj kolem Ostravy je nevyzpytatelný. Nikdy předem nevíte, na co můžete narazit. Vybavuji si, že jsme tam našli dvou a půl kilovou pumičku v ornici, pluh ji normálně obracel. Nachází se tam i minometky 82 milimetrů, i ty se v ornici obrací. O kus dál, v lese, jsme v porostu objevili protitankovou kumulativní bombičku, která byla zabořená jen 15 centimetrů od povrchu. Ano, je to tam nevyzpytatelné. A jakmile přijde velká voda, nevyzpytatelnost se z pohledu pyrotechniků ještě násobí. To jsme si ověřili i na druhé straně republiky, u táborského Jordánu.
Povídejte.
Čistili jsme ho, když jej vypouštěli. Jenže přišla letní bouřka, která odplavila 20 centimetrů sedimentu a všechno bylo z našeho pohledu jinak. Mohli jsme to celé kontrolovat znova.
Našli jste toho tam hodně?
Divil byste se. Na březích Jordánu se z toho v 50. letech stala skládka, odpadiště různého stavebního materiálu. Když pak přišel přívalový déšť, tak to vymyl a obnažovalo se tam všechno možné. Zdaleka přitom nejde jen o Jordán. Tenkrát jsme nejdřív čistili 50 hektarů patřících k němu, pak 20 hektarů kdesi pod Konopištěm, načež jsme byli posláni na Jihlavsko k zarostlému rybníčku, který měl asi 30 krát 60 metrů. Kluci se smáli, že za dvě hodiny budeme hotoví. Prvním signálem o tom, že se pletli, byly tři nalezené protipěchotní miny. Pak jsme tam jeli ještě pětkrát a vyndali jsme jich dohromady 110.
Kde se vzaly?
Dříve tam bylo vojenské cvičiště. A když ženisté docvičili, pokaždé protipěchotní miny prostě naházeli do rybníka. Tenhle rybník byl ale dobrý v tom, že tam prakticky nebyly žádné plechovky. S výjimkou několika světlic, které dopadly na dno, jsme tahali pouze miny, miny a miny.
To když jsme těsně před povodní 2002 čistili slepé vltavské rameno pražské Stromovky, nacházeli jsme několik generací odpadkových košů, množství koloběžek a kočárků, plechovek a harampádí. Podobně jako když jsme dělali slepé rameno Labe v Pardubicích – kolik jsme tam jen našli kol! Asi proto, že vždycky když se někdo potřeboval večer dostat z města domů na sídliště, prostě si nějaké to kolo ukradnul a pak jej hodil z mostku do řeky.
Stráví pyrotechnik u vody hodně času?
Z celkového objemu naší práce to dělá jen několik procent. Zpravidla se tam zkoumá, když se má dělat rekultivace (odbahňování rybníků, vyztužování břehů řek, odstraňování náletových porostů), případně jakmile je v plánu oprava mostu. Pak se čistí oblast deset metrů nad mostem, třicet pod. A přímo pod ním, samozřejmě. To jsme v minulosti dělali mnohokrát. Všechno má něco. Při odbahňování rybníka můžete zapadnout do bláta a mít problém vystoupit. Topení se v blátě je nepříjemné, vylézání z něj je dost fyzicky náročné – mohu potvrdit.
Dá se odhadnout, kolik nevybuchlých bomb ještě číhá na českém území?
Bude toho hodně. Dlouhodobé statistiky uvádějí, že „selhačů“ bylo průměrně 10-15 procent.
Selhačů?
Jinak řečeno – za druhé světové války v průměru každá desátá shozená puma nevybuchla. Pokud tam byl chemický zapalovač, jako nedávno v Litvínově, mohlo to číslo být ještě vyšší. Vyrábět se to totiž naučili až časem, teprve pak srazili chybovost na zhruba 18 procent.
Následky bombardování Plzně 14. května 1943 Zdroj: ČTK/ Profimedia.cz
Když navíc Američané létali z Itálie v mracích nad Alpami, na bombách v pumovnicích jim nakondenzovaly kapičky vody, v sedmi kilometrech to zmrzlo. Takže když pak bombardovali, vrtulky u pum se neroztočily a neodjistily, protože byly zamrzlé. Pak se mluvilo až o 50 procentech „selhačů“.
Abyste se dostal na průměr kolem deseti procent, ostatní nálety musely mít chybovost jen dvě procenta. Čili: není to tak, že při každém náletu jedna z deseti bomb selhala. Lišilo se to podle okolností a povětrnostních podmínek. Jinak to skončilo, když puma dopadla na zpevněnou plochu nádvoří továrny, jinak při dopadu do močálu, rozbláceného pole.
Když si představím mapu Česka, nejpostiženějšími místy by byly Plzeň, Litvínov, Ostrava, Brno?
…taky Pardubice, Kralupy. Ale upřímně – místa, kde Spojenci prováděli velké, plošné nálety, jsou známá. U nich je to pro nás relativně snadnější. Horší to je u lokalit, kde za druhé světové války postupovala fronta z východu a těsně před ní působil letecký průzkum, který měl za úkol dané území propátrávat.
Proč je to horší?
Když Sověti viděli nepřítele, kolonu či obranné postavení, pak zaútočili. Zpravidla se to nezapisovalo, Sověti si to nanejvýš poznamenali pro sebe, veřejně známé to však není. Letadlo tak vylétlo s nákladem pum a s nabitými pásy v kanónech či kulometech, Sovět někde na poli spatřil německý tank či zákop, tak tam hodil jednu, dvě bomby a letěl dál.
Válečná munice nalezená v Jordánu Zdroj: se svolením Jiřího Chládka
Viděl jsem zprávu o útoku na břeclavské nádraží, když na jižní Moravu přišla fronta ze Slovenska. A tam velitel skupiny letadel popsal útok způsobem, že zahlédl nádraží s vlaky, začal strmě klesat, ve výšce 700-800 metrů spustil palbu ze všech hlavňových zbraní, ve výšce 400-500 metrů odhodil všechny bomby.
Problém je, že my už dnes nevíme, co znamenalo „všechny“. Neuvádí se, jestli měl dvě stokilové, nebo čtyři padesátikilové. Některé bitevníky navíc používaly speciální pumovnice na malé bombičky, pod určitá letadla se podvěšovaly skříňové kontejnery... Malé bombičky byly primárně protitankové, ale i střepinové proti živé síle, potom se k nim přidaly ještě zápalné. Pilot se dostal nad prostor, na bitevníku měl až stovku malých bombiček. A teď jich letělo třeba devět… Něco z toho bouchlo, něco ne. Zkuste to po letech najít…
Jakou životnost má dosud nevybuchlá druhoválečná munice?
Dokud nevybuchne… Lidi si myslí, že to po chvíli zkoroduje a rozpadne se. My ale nacházeli typ dělostřeleckých min, které Škodovka roku 1918 vyráběla pro rakousko-uherskou armádu. A svou korozí se nijak nelišily od dělostřeleckých granátů ze druhé světové války. Tedy: taky by bouchly.
Pyrotechnik při výzkumu Labe Zdroj: se svolením Jiřího Chládka
Našli jste i něco staršího?
Objevili jsme i střelu pro moždíř, model 1915, k tomu střelu model 1916. Kde to bylo? V Pardubicích ve vrstvě navážek. Mezi nádražím a Paramem, kam se padesát let sypaly různé přebytky zeminy, výkopky a přebytečné škváry z parních lokomotiv.
Hodně vás to překvapilo?
Až když jsme zjistili, o co jde. Něco takového totiž nenajdete tak často. Naším největším nálezem pak byla neidentifikovaná raketa objevená roku 2005 v milovickém prostoru. Byla anglicky popsaná jako americká munice. Drsné na ní bylo, že podle šablonování v ní měl být nervově-paralytický plyn v množství odpovídajícím smrtelné dávce pro 10 milionů lidí. Naštěstí se ukázalo, že to byla maketa. Na ruskou maketu si pro výcvik dali americké šablonování, bylo to ovšem tak dobře udělané, že se báli i odborníci. Aby také ne – vždyť to bylo jen 30 kilometrů od okraje Prahy…
Jaká další supernebezpečná munice může ležet na českém území?
O strach jsou letecké bomby s chemickými zapalovači. Jednou takovou byl nedávný nález v Litvínově. Tohle nikdo z živých pyrotechniků nepamatoval, 30-40 let tady podobný nález nebyl.
Pyrotechnici v areálu chemičky u Litvínova nedávno odpálili obzvlášť nebezpečnou leteckou pumu. Zdroj: Policie ČR
Čím přesně to bylo tak jedinečné?
Pojistné mechanismy měla tahle bomba z celuloidu, což je hmota obtížně definovaných vlastností. Za války se to vyrábělo s životností několika měsíců.
A pak: časování se u ní provádí rozpouštěním. Je tam skleněná ampulka, kde se nachází aceton s kafrem. A čím je čistší aceton, tím se to rozpouští rychleji. Bouchnout to mohlo buď za šest hodin, nebo třeba až za 144 hodin. Kdy přesně to bude u téhle bomby, to by věděl jen ten, kdo to do ní kdysi dával. Z venku se to nedá zjistit. Kdybyste to chtěl vyšroubovat, většina těchto zapalovačů má antidelaborační pojistku. Což v praxi znamená, že s tím můžete točit jen ve směru zašroubování. Jakmile byste ho chtěl vyšroubovávat, párkrát byste s ním otočil a pojistné kuličky by vypadly do strany, pružina by vystřelila jehlu do rozbušky. Bum. Proto je to velice složité.
Prověřila vás tahle bomba hodně?
Velmi. Nevěděl jste hodiny ani minuty, kdy to může spustit. Britové vedle těchto chemických zapalovačů v průběhu války několikrát použili i čtyřtisíciliberní bomby.
V Plzni nalezená mina vystřelená roku 1918, nalezená před deseti lety. Zdroj: se svolením Jiřího Chládka
Jejich první typy měly něco lehce přes tunu. Na konci války házeli něco, čemu říkali cookies podle podoby s ruličkami čajových sušenek – to byl válec s jednou a půl tunou trhaviny.
V noci z 16. na 17. dubna 1945 je s pomocí zhruba 200 bombardérů nasypali na seřaďovací nádraží v Plzni, protože tam stála technika ustupující do Německa, ve vagonech se skrývali vojáci utíkající před frontou. K bombardování došlo v noci, zasáhlo široké okolí, včetně dělnické čtvrti. Výsledkem bylo kolem tisícovky mrtvých, spousta zničených baráků.
Stane se, že kolem nějaké nevybuchlé bomby dlouho chodíme a nenapadne nás, že jde o něco nebezpečného?
Stát se to může. Spousta lidí používá munici nevědomky jako závaží, aby se jim nezavíraly dveře. Netuší, že jim jde každý den o život. Když jsem byl v pyrotechnickém kurzu, vyprávěli nám ještě jiný příběh. To kdysi kdosi volal pyrotechnikům, protože prý našel munici. Odborník přišel na místo a zjistil, že se jedná o neškodnou bombičku do hasicího přístroje. Jenže když daný dům opouštěl, všiml si, že venku mají na zahradě zídku okolo květinového záhonu z minometek. Po desetiletí kolem toho chodili, nikdy je nenapadlo, že by to mohlo být něco rizikového.
I takovou válečnou munici lze dodnes nalézt na českém území. Zdroj: se svolením Jiřího Chládka
To musel být šok.
Asi veliký. Obecně řečeno: pokud lidi munici jen najdou a oznámí, nic se jim nestane. Nejhorší jsou odnášeči a rozebírači. Jakmile si to vezmou domů do svěráku a začnou rozebírat pilkou na železo nebo rozbruškou, pak mají vysokou pravděpodobnost, že se nedožijí důchodu.
To někdo dělá?
Jistě. Je znám případ, kdy si hledač přinesl domů dělostřelecký granát s autodestrukcí. Chtěl si ho očistit tak, že jej roztočil v soustruhu. Tím jej hezky odjistil. Jakmile ho milý dobrodruh dostatečně vyleštil, vypnul soustruh. Co se stalo? Otáčky klesly, tak mu to vybuchlo…
Nejhorší je, když si lidi myslí: „Na povrchu je to rezavé, takže mi to už nic neudělá.“ Vybavuju si mladohledače, který dal na internetové fórum dělostřelecký granát s komentářem: „Koupil jsem si detektor, byl jsem si poprvé zahledat a hned jsem našel tohle. Dám si to do vitríny u sebe v pokoji.“ Někdo mu tam napsal: „Klidně to udělej. Už to prošlo hlavní, takže je to bezpečné.“ Jenže tak to nefunguje – průchodem hlavní se to naopak odjistí.
Jde určitě jen o jeden z mýtů, které se kolem výbušnin tradují. Jaké další byste zmínil?
Hodně ptákovin člověk vidí ve válečných filmech. Jako, že někdo hodí granát do místnosti, jakýsi superman skočí na čtyři, vezme ten granát, doběhne s ním k oknu a vyhodí jej, načež to vybuchne až venku. Hloupost. Zpožďovač prohořívá dva a půl až čtyři vteřiny. Možná – kdyby granát dopadl vedle vás – se můžete obětovat, že jej zalehnete, abyste zachránil ostatní. Určitě ho ale nedonesete k oknu.
Munice nalezená v rybníku u Konopiště Zdroj: se svolením Jiřího Chládka
A jak je to s filmovými scénami, kdy někdo stoupne na minu, která nevybuchne, dokud z ní nevykročí?
Stání na mině, to je filmařský vynález. Je pravda, že takový výrobek existuje, ale není to protipěchotní mina, nýbrž ženijní nástraha. Dává se buď pod protitankovou minu, nebo se používá jako nástraha, jakmile se opouští daná oblast. Například vedle auta s prázdnou nádrží stojí „náhodně“ kanystr s benzinem. A pod ním to je nastraženo.
Musí na to působit tlak osm kilo. Pokud je menší, vybuchne to. Bohužel – Rusové vyvinuli už takové nálože, u nichž jako závaží stačí stovky gramů. Dávají to pod konzervu, pod jídlo do ledničky. Zvednete to a exploze vám utrhne ruku v zápěstí. Největší hnusárna je, když odlehčovací nálože dávají pod mrtvoly. Nechutné. Pokud se taková zbraň používá proti vojákům, budiž. To je válka. Ale dělat to vůči civilistům, někdy cíleně i proti dětem? To nechápu.
Běžně pracujete s předměty určenými k zabíjení. Jak často máte strach?
Cítím nanejvýš respekt ke kvalifikovanému protivníkovi. Je to jako ve fotbale – taky nesmíte podcenit soupeře, je třeba k tomu přistupovat s pokorou.
Pozoruhodným mementem pro nás může být havárie v německém Oppau, kde stála chemická továrna, v níž jedním z produktů byla směs ledku a síranu amonného. Ukládali to do sila. A protože to ukládali vlhké, ztvrdlo jim to.
Aby to mohli zpracovávat dál na hnojivo, rozbíjeli to mechanicky sbíječkami. Někdo dostal nápad, že když je to tvrdé jako kámen, mohli by to střílet jako v kamenolomu. Venku to navrtali, dali dovnitř nálož a odstřelili. Povedlo se, takže to začali dělat i uvnitř v silech. Provedli 20 tisíc bezpečných odstřelů. Jenže pak to jednoho dne udělalo bác – a chemička se změnila v kráter o průměru 500 metrů.
Chápete? Dvacet tisíckrát to prošlo. Pak jednou ne. Je to velké poučení i pro mou práci. Že mi něco dvakrát, třikrát vyšlo? To nic neznamená. Příště mě to může stát život.
MOŽNÁ JSTE PŘEHLÉDLI: Českem se prožene prudký vítr. Hrozí škody na budovách i lámání stromů
