KOMENTÁŘ: Ukrajina –⁠ země, na které nikomu nezáleží. Západ se usmívá, krvácet ale nebude

Silná a silácká prohlášení. Ukrajinské vlaječky na Facebooku, ukrajinská bikolora v klopách politiků. Gesta, deklarace, sliby... Tak trochu to vypadá, jako by se současné západní elity chovaly v duchu citátu Henryho Forda: „Vzpomeň si na chudé, nic to nestojí.“ Jen s tou výjimkou, že oním chudým je v této situaci Kyjev. A vzpomínka, která nic nestojí, je to poslední, co reálně potřebujete, když na vás létají rakety.

Kdo včera čekal, až v Bidenovu výčtu sankcí zazní pět magických písmen SWIFT, ten čekal marně. Stejně jako po zabrání Krymu v roce 2014 není Západ ani nyní schopen uvalit na Rusko tu nejbolestivější sankci vůbec, tedy vyřazení z mezinárodního platebního styku. Jistě, je pravda, že Rusko s tímto trestem počítalo a společně s Čínou a dalšími „upozaděnými“ globálními hráči činilo kroky k umírnění oné bolesti. Ale to není žádný argument, proč ke scénáři STOP SWIFT nakonec vůbec nedošlo. (Vlastně se tu opakuje osm let stará situace: Británie na odstřižení od SWIFT tvrdě tlačí, Německo je stejně tvrdě proti).

Ještě před tím přitom přišla studená sprcha i ze Severoatlantické aliance „Dali jsme jasně najevo, že nemáme žádné plány a záměr vyslat na Ukrajinu vojáky NATO,“ prohlásil šéf Aliance Jens Stoltenberg.

Zkrátka vlaječky ano, bikolory v klopách ano, demonstrace proti Putinovi ano, silná prohlášení ano, bezzubé sankce ano a vzbuzování nadějí v Ukrajině a Ukrajincích ano. Přísliby příslibů budoucích ano, ale jen když o nic nejde... Se slovy by to šlo, s činy je to horší! Bylo to tak už v minulosti a teď to není jiné.

Přitom je jasné, že namísto neustálého vzbuzování nadějí a dojmu „Ukrajino, neboj, stojíme za tebou“ měla Ukrajina od západních politiků již dávno korektně a férově slyšet dvě hlavní zprávy. Zprávy, které sice neustále skrytě visí ve vzduchu, ale nahlas je zatím nikdo nevyslovil. Ta první zní: „Ukrajino, nikdy tě do NATO nepřijmeme. Jednak to není v našem zájmu a za druhé ani nejsi ve stavu, abys vůbec přijata být mohla. A ještě hodně dlouho nebudeš. Pokud vůbec kdy budeš...“

Nikdy za tebe, milá Ukrajino, nebudeme bojovat

Druhá zpráva pak zní: „Nikdy za tebe, milá Ukrajino, nebudeme bojovat. Nebudeme si kvůli tobě pálit prsty, nestojíš nám za to, proti Putinovi s námi nepočítej.“

Zkrátka Kyjev znovu naplno zažívá to, co Ludvík Vaculík hezky popsal v románu Sekyra: „Myslím, že to musí být ošklivý pocit, když se člověk s nadšením kamsi vrhne, přesvědčen, že ostatní se vrhli v patách za ním. Pak se ohlédne a oni tam zůstali.“

Navzdory záplavě vlajek na Facebooku nebo v klopách našich politiků bohužel stále platí jedna krutá a nepříjemná pravda: největší malér Ukrajiny není v tom, že je to země sousedící s Ruskem. Ale že je to země, na které vlastně nikomu nezáleží. Západ je ochoten se na Ukrajinu v dobrých časech usmívat, lehce ji vábit a verbálně podporovat. Ale není ochoten za Ukrajinu cedit krev, není ochoten o ni bojovat. A tak jediný, kdo o Ukrajinu očividně bojovat chce, je ten, který se ji zároveň snaží ovládnout a zničit...