Na severní frontě klid, místy až moc velký. Křižovali jsme autem hranice okresů

Lezavé inverzní ráno s nízkou oblačností, teplota jen lehce nad stupněm mrazu. Na nehostinném parkovišti u obchodních center na pražském Zličíně postávám s desítkami dalších lidí ve frontě na antigenní test. Je prvního března a zrovna dneska musím na pohřeb babičky do Ústí nad Labem. Něco mi říká, že by nebylo dobré nakazit její vrstevníky infekční nemocí. Co kdybych ji náhodou měl? Čekání je dlouhé, někteří lidé nadávají, jiní nepřítomně hledí do displejů svých telefonů, ale většina jen trpně postává, až na ně konečně dojde řada.

Cesta volná

Test vyšel negativní. Sedám za volant doma v Červeném Újezdě, ležícím v okrese Praha-západ. Ode dneška má být zásadně omezen pohyb osob mezi kraji, okresy i obcemi pro všechny, jejichž misi nelze zahrnout pod některý z důvodů, pro něž má vládní nařízení výjimku. Řekněme si na rovinu, že každý, kdo vyvine jen tu minimální snahu, vytiskne si někde unifikovaný formulář čestného prohlášení a vyplní v něm příslušné kolonky o cestě tam či onam za tím či oním účelem, neměl by mít v zásadě s kontrolami problém.

Babička zemřela minulý týden v požehnaném věku 98 let. Snad horší, než její odchod samotný, jsou ale jeho okolnosti, resp. jejich neosobnost a odlidštěnost. Navštívit v domově seniorů jsme ji kvůli karanténě a neproočkovanosti totiž směli naposledy krátce po Vánocích, telefonování už nezvládala a vlastně ani pro těch pár osobních věcí prostě teď nemůžeme. Tak tedy alespoň to poslední rozloučení v krematoriu.

Hranici kladenského okresu a okresu Praha-západ křižuji dva kilometry od domu. Už z dálky vidím při krajnici policejní hlídku. Nestaví mě, a tak jedu po karlovarské D6 přímo na Prahu, kde potřebuji ještě vyzvednout nějaké drobnosti pro příbuzné. Tentokrát vůbec žádná známka zostřené policejní bdělosti a spolu s ostatními řidiči, kterých je na silnici ráno přece jen o něco méně než minulý týden, mizím v ulicích.

Rozumný přístup

Stejně tak nenásilný je i výjezd z Prahy na teplickou výpadovku D8. Panuje plynulý a vcelku mírný, nikoliv však nicotný provoz, nápadná je snad jen podezřelá ukázněnost drtivé většiny řidičů – nikdo se nikam příliš nežene a šoféři bílých dodávek zásilkových služeb nepředvádí své obvyklé kousky. Vidím, že policisté nechávají rozumně volný tranzitní průjezd napříč jednotlivými kraji a okresy, což je žádoucí především pro plynulost mezinárodní kamionové dopravy, která je hustá jako obvykle.

Namátkové kontroly číhají až právě v tom momentě, kdy chcete dálnici opustit. Mám pražské číslo a poměrně nápadné auto, takže jsem si téměř jistý, že mě perlustrace nemine. Sjíždím na Ústí – Střekov, kde už, podle předpokladů, postává policejní vůz se dvěma příslušníky. Během vteřin přiblížení si hledíme do očí, pánové se ale do poslední chvíle nemají k mávnutí, a tak opět jen projíždím. Zkrátka na severu vládnul toho dne klid a jiné to nebylo ani na zpáteční cestě, kterou jsem tentokrát volil po silnicích první třídy a rychlostních komunikacích postupně přes okresy Teplice, Most, Louny, Slaný, Kladno a opět Praha-západ. Připravené kontroly už jsme potkali jenom dvě, na nás se ale znovu nedostalo.

O přísnějším monitorování pohybu se sice mluví až v souvislostí s nadcházející středou, přesto mě řídkost i mírnost policejního dohledu překvapila. Chtějí snad odpovědní činitelé obyvatelstvo na všudypřítomnou kontrolu teprve „naučit“?

Trutnovsko s přísnými kontrolami

Cestu přes hranice socialistického Československa mi o víkendu připomněla návštěva trutnovského okresu. Ano, dostalo se mi příležitosti absolvovat průjezdní kontrolu do uzavřeného okresu Trutnov, a to s legálním důvodem v podobě malého syna v dětské ozdravovně ve Špindlerově Mlýně. Mohu tedy srovnávat. Na místě je konstatování, že v Podkrkonoší to byla s kontrolami docela jiná káva.

Čistě ze zvědavosti jsem se hranici zakázané zóny rozhodl překročit oklikami po silnicích třetí třídy, případně místních komunikací. I na tom nejzapadlejším místě v nejnemožnější hodinu a počasí ale stála policejní dodávka s rozsvícenými světly a dozorujícím policistou. Po doložení účelu své cesty jsem byl mlčky propuštěn, ale veselo po těle mi nebylo a stísněný pocit neustoupil ani během průjezdu Vrchlabím a Špindlem, plnými domů se ztemnělými okny.

Vracím se tentokrát už po hlavním tahu na Novou Paku, kde policisté pojímají kontrolu velkoryseji. Po straně silnice stojí mobilní buňka, vedle ní stan se dvěma policejními vozy a po obou stranách i uprostřed policisté nasvícení silnými reflektory. Nejste schopni věrohodně doložit proč a kam jedete? Nezájem, čelem zad! Jaký to kontrast, když se o pár křižovatek osamělé jízdy dál střetáváme s obvyklou kolonou vozidel táhnoucí se z neuzavřené části hor zpět do nížiny.