Mazlení se zachráněnými psy Zdroj: Heart for Romainian dogs
Mnohokrát jsme společně s psími záchranáři, kteří se vydávají za hranice naší republiky, přinášeli příběhy pejsků, kteří měli to štěstí a dostali druhou šanci na lepší život. Jak ale vypadá třeba taková cesta záchranářek do Rumunska? Co vše se okolo pomoci tamním azylům točí? Na to nám odpověděla jedna z členek organizace Heart for Romanian dogs z.s. Petra Jarošová.
Péťo, v čem je ten hlavní rozdíl mezi Českem a Rumunskem?
V České republice samozřejmě dochází k týrání psů, jsou tu nedostatečné zákony a postihy, množírny a podobně. Ale přeci jen, když se najde nějaké pekelné místo, kde desítky psů žijí v otřesných podmínkách – spojí se média, právníci a třeba i několik neziskovek najednou – pejsky odvezou a postarají se. Je to samozřejmě velmi náročně, ale nějak to jde vyřešit. Jenže když pomáháte ve východní Evropě, musíte žít a usínat každou noc trvale s pocitem, že nikdy prostě nepomůžete všem psům, co jste viděli na vlastní oči trpět, ani když do toho vložíte 100 % svého času a energie. Tady žádný jeden konkrétní – zlý – viník neexistuje, chybný je celý systém. Spatříte stovky ba tisíce psů žijících v otřesných podmínkách, které jednoduše neodvezete všechny do azylů, to je absolutně nereálné. Jak odvézt a zabezpečit najednou celé čtyři tisíce psů z jednoho jediného rumunského státního útulku z mnoha, to absolutně nejde.
To, že není možné pomoct každému psovi, trhá srdce Zdroj: Heart for Romainian dogs
To, že není možné pomoct každému psovi, trhá srdce Zdroj: Heart for Romainian dogs
Co si máme představit pod tím, že pomáháte azylům v Rumunsku?
My fungujeme tak, že psy nevozíme do Česka, ale snažíme se řešit problémy přímo tam. Organizujeme kastrační programy a pak abychom mohli vytahovat psy ze státního útulku, spojili jsme se se soukromými azyly. Momentálně jich je 7 a jsou opravdu veliké, je v nich dohromady tisícovka psů.
Museli jsme jim tak zaručit pravidelnou dlouhodobou podporu. Některé azyly jsou tak na nás vlastně závislý. Což obnáší na prvním místě zabezpečit krmení, a to se rovná každoměsíčním cestám s materiální pomoci. Jinak jsme s nimi v každodenním kontaktu v angličtině: co potřebují, v jakém termínu, jak se vyvíjí stav nemocných psů, jaké budou očekávané náklady.
Pomoc, kterou organizace vozí každý měsíc do Rumunska Zdroj: Heart for Romainian dogs
Dodávka krmiva a pomoci Zdroj: Heart for Romainian dogs
Dodávka noložená pomocí pro azyly Zdroj: Heart for Romainian dogs
Soukromý azyl v Rumunsku Zdroj: Heart for Romainian dogs
Krmivo pro pejsky v azylech Zdroj: Heart for Romainian dogs
Pomoc, kterou organizace vozí každý měsíc do Rumunska Zdroj: Heart for Romainian dogs
Dodávka krmiva a pomoci Zdroj: Heart for Romainian dogs
Dodávka noložená pomocí pro azyly Zdroj: Heart for Romainian dogs
Soukromý azyl v Rumunsku Zdroj: Heart for Romainian dogs
Krmivo pro pejsky v azylech Zdroj: Heart for Romainian dogs
A fyzicky to znamená: tu nasbíranou pomoc do azylů dostat, a to každý měsíc přes polovinu Evropy - kde uskladnit pomoc, jak ji svézt, jak získat dostatek financí na pohonné hmoty, dobrovolníků a zejména řidičů, protože se střídáme v řízení, kontrola počasí a sjízdnosti cest, hlavně v zimě, logistika výprav a především zabezpečení spolehlivé dodávky, která vůbec cesty o více než dvou tisících kilometrech zvládne tam i zpět při plném naložení a někdy ještě také s nákladovým vozíkem ve velmi otřesném terénu.
Na to jsem se chtěla zeptat, vaše organizace je „holčičí“, jak tak daleké cesty zvládáte?
Prvně musím říct, že nad vším, u každé z nás převažuje pocit radosti. Radost z toho, že naplníme bříška pejskům v útulku, kterému už došlo krmivo. Ale i obavy z návštěvy státního útulku. To je vždy děs. A sice jsme holčičí organizace, ale na cesty se podaří sehnat i známé, kamarády, dobrovolníky a mezi nimi jsou i muži.
Většinou to probíhá asi takto: Z práce letím vyzvednout dodávku do půjčovny, domů pro vozík, rozloučit se s rodinou a svoji smečkou a vyrážím nakládat. Po cestě naberu pomocnici, která přinese první dávku kofeinu. Nakládáme, naposledy jsme vezli 2,3 tuny krmiva, takže je to celkem fuška. Když máme naloženo, vyjíždíme.
Slovensko: Celník mě zastavuje a ptá se, co vezeme a kam. Odpovídám podle pravdy. Většinou reagují stejně – kroutí hlavou s poznámkou: „Ženská, vy jste blázen,“ se smíchem se loučím.
Maďarsko: Další káva a energydrink a zastávka na WC. Asi nemusím nikomu vysvětlovat, že toalety nejsou žádný šlágr, i tak se s holkama snažíme o co největší hygienu, ale…
Střídáme se v řízení. I když neřídím, stejně většinou nespím – cestovní horečka.
Rumunsko hranice: Opět střídání. Zde bývá většinou více dotazů, musíme s sebou mít hodně potvrzení, dokumentů, o tom, kdo jsme, co děláme. Po 5 hodinách jsme v azylu. Musíme rychle vyložit auto a spěchat do státního útulku. Stavím klece a chystám je pro TĚCH pár vyvolených, které převážíme zpět do azylu.
Když přijíždíme ke státnímu útulku, už venku se nám ze smradu, který se line z budovy, zvedá žaludek. Vnitřek – slovy se nedá popsat ten hrůzný zážitek. Pokaždé pláčeme nad tou bezmoci. Naložíme pejsky, vydezinfikujeme se a pospícháme s nimi do azylu. Pejsky ubytujeme, nakrmíme, pokud to jde tak pomazlíme a už se těšíme na vytouženou sprchu. Ten zápach ze státního se zažere pod kůži a připomíná tu hrůzu.
Večer do sebe dostáváme i teplé jídlo. Po litrech kávy je to pro žaludek vítána změna. Dáváme fotky na sociální sítě, podávám informace, jak nám to šlo. Blíží se půlnoc. Konečně postel. Ráno opět sprcha, ten smrad ze sebe nemohu nikdy dostat. Vracíme se do útulku. Vyložíme vozík, naposledy se pomazlíme s pejsky a vyrazíme k domovu. Jsou ale i azyly, které jsou trošku blíž u hranic a to pak jedeme i bez přespání a vracíme se domů, ještě ten den (bez sprchy).
Pár dní po příjezdu začínám plánovat další výpravu. Jedeme tak za měsíc. Tentokrát do jiného azylu, který už teď nemá čím krmit. Asi nejhorší je, když celou cestu už naplánujete, máte sehnané dobrovolníky, řidiče, kteří se budou střídat (většinou tak 4) a rozbije se slíbená dodávka. Nebo nám ji ten, kdo slíbil zapůjčení, najednou půjčit nemůže. To je pro nás velký problém, protože třeba příští týden už zase bude dodávka, ale nemohou dobrovolníci.
Hrůza a bezmoc ve státním útulku Zdroj: Heart for Romainian dogs
Státní útulek Zdroj: Heart for Romainian dogs
Státní útulek Zdroj: Heart for Romainian dogs
Zdroj: Heart for Romainian dogs
Hrůza a bezmoc ve státním útulku Zdroj: Heart for Romainian dogs
Státní útulek Zdroj: Heart for Romainian dogs
Státní útulek Zdroj: Heart for Romainian dogs
Zdroj: Heart for Romainian dogs
Po předešlých větách si asi každý řekne: Proč to mladá žena, jako ty, vůbec dělá? Proč chce tohle vše dobrovolně podstupovat?
Myslím, že když má člověk charitativní cítění, a u žen to platí obzvláště, vycítí sám velmi dobře, kde je ho nejvíce potřeba, aby se aktivně zapojil. Již dříve jsem pomáhala dost intenzivně v České republice – množírny, týraní psi a podobně, ale i tak je ve srovnání s tím situace v Rumunsku podstatně horší, a hlavně je tam mnohem méně lidí ochotných psům pomáhat. Takže volba byla pro mne jasná, musím to být já.
Pomoc pro pejsky v Rumunsku Zdroj: Heart for Romainian dogs
Pomoc pro pejsky v Rumunsku Zdroj: Heart for Romainian dogs
Je něco, co by vám mohlo vaši práci usnadnit?
Určitě vlastní dodávka. Jak my s holkama říkáme „Andělská dodávka“, dokonce jsme na ni vytvořily i sbírku, která za 4 dny končí. Moc by nám to pomohlo, mohly bychom jezdit do azylů častěji, nemusely bychom si ji půjčovat z půjčoven. Jsou to náklady navíc, které můžeme jinak investovat do krmiva nebo veterinárních přípravků. To je teď náš sen.
Petra Jarošová s ní z rumunského soukromého azylu Zdroj: Heart for Romainian dogs
Soukromý azyl Zdroj: Heart for Romainian dogs
Mazlení se zachráněnými psy Zdroj: Heart for Romainian dogs
Petra Jarošová s ní z rumunského soukromého azylu Zdroj: Heart for Romainian dogs
Soukromý azyl Zdroj: Heart for Romainian dogs
Mazlení se zachráněnými psy Zdroj: Heart for Romainian dogs
