Mladá Ukrajinka: Válka mi trhá srdce, musím ale zpátky do Oděsy za prababičkou

Mladá Ukrajinka Anastasia Dzhygolová měla ještě před pár měsíci pocit, že život je jako schodiště, po kterém se jde pouze vzhůru. Netajila se s velkými plány, všechno jí vycházelo. Pak ale do její země vtrhla válka. Vyděšená dívka musela utéct, v Česku začínala od nuly. Plakat si zakázala, místo toho se rozhodla pomáhat krajanům v nouzi. V rozhovoru pro CNN Prima NEWS přiznává: U záběrů ze své přepadené země jsem se naučila nenávidět.

Jak vypadal váš život před ruskou invazí na Ukrajinu?
Pocházím z Oděsy, což je nádherné město u Černého moře. Žila jsem si v něm krásně – měla jsem spoustu kamarádů, věnovala se cvičení, tancování, jízdě na koni, budovala si kariéru. Vystudovala jsem práva na univerzitě, hodně brzo jsem začala pracovat, byla jsem zaměstnána jako asistentka jednoho ze soudců. Plánovala jsem si, že se v létě odstěhuji do Kyjeva, profesně vykročím zas o něco výš. Měla jsem velké plány, velké ambice.

Anastasia Dzhygola (24)

Ukrajinská právnička, která musela odejít ze své vlasti kvůli válce.
Na Institutu trestního soudnictví Národní univerzity v Oděse získala magisterský titul, do války pokračovala i v postgraduálním a doktorském studiu.
Ve vlasti pracovala jako asistentka poslance Oděské městské rady, jako právnička ve fotbalovém klubu, specialistka na Hlavním územním odboru justice Oděské oblasti, naposledy jako asistentka soudce.
V Česku pracuje v advokátní kanceláři ARROWS, kde se spolu s poslancem Poslanecké sněmovny ČR Pavlem Staňkem podílí na projektu Future for Ukraine.
K tématu „Strategická pomoc ukrajinským uprchlíkům v dlouhodobém horizontu“ promluvila i v Poslanecké sněmovně.

Jenže přišla válka.
Ano, 24. února. Tři dny před tím jsem měla narozeniny, oslavila jsem je v Berlíně. Dvaadvacátého jsem už byla na svatbě svých přátel v Oděse, další den jsem slavila narozeniny spolu s rodinou. Byl to nádherný večer, bavili jsme se o mých plánech, měla jsem dojem, že každý další den pro mě bude jen lepší a lepší. Doma jsem si natáhla budík, ráno jsem měla vstávat do práce. Místo toho mě už v pět vzbudil telefon. Kamarád křičel: „Nasťo, už je to tady. Válka začala. Okamžitě vstaň, oblékni se, potkáme se dole na benzínce.“ Nějakou chvíli mi trvalo, než jsem všechno pochopila. Když jsem ale za oknem zaslechla exploze, hned mi docvaklo, že tohle není žádná legrace. Stačila jsem ještě obvolat několik dalších známých, pak se vypravila na tu benzínku. Snažili jsme se nakoupit jídlo do zásoby; kolem byly už velké spousty dalších lidí, kteří měli v úmyslu to samé.

Co bylo dál?
Celý den proběhnul jak ve zvláštním oparu. Do práce jsem nešla, vydat se do budovy soudu by za takových okolností bylo zbytečně riskantní. Zůstala jsem doma; byla jsem sice unavená, nemohla jsem ale ani na chvíli zamhouřit oči. Uvědomila jsem si, že si musím sbalit nejnutnější věci do kufříku, kdyby bylo nutné okamžitě odjet. Víte, co mi najednou proběhlo hlavou?

Netuším.
Vzpomněla jsem si na vyprávění své prababičky, která si úplně stejným způsobem balila zavazadlo, jakmile začala druhá světová válka. Tolikrát mi říkala, jak to tenkrát všechno bylo děsivé a strašné. A teď jsem se v tom najednou ocitla i sama.

Hned jste věděla, že musíte utéct?
Nejdřív jsme se spolu s několika dalšími lidmi shromáždili ve sklepě u kamaráda, kde jsme strávili další noc. Nespali jsme ani chvilku, celou dobu jsme na mobilech četli zprávy, co je nového. Co chvíli jsem volala mamince, známým: „Jsi v pořádku? Je všechno O. K.?“ Bylo zase něco kolem páté ráno, když mi zazvonil telefon. Kamarádka mě nabádala: „Nasťo, vezmi kufr a mizíme.“ Už před válkou se vdala do Dánska, začátek invaze ji zastihnul na návštěvě rodiny na Ukrajině, teď spěchala zpátky na Západ. Mně se nejdřív moc nechtělo. Vysvětlovala jsem jí, že mám v Oděse maminku a zbytek rodiny. Začala na mě do telefonu křičet: „Zbláznila ses? Ne, prostě mažeme pryč! Vyrážím za tebou, máš patnáct minut.“ Když jsem k ní pak nasedala do auta, neměla jsem představu, kam jedeme. Co nás čeká.

Jak je člověku v takové chvíli?
Je to nepopsatelné. Nepředstavitelné. Připadáte si, jako kdybyste byl dokonale prázdný. Vůbec ničemu nerozumíte. Jste vystrašený. Hlavou vám létá: Uvidím ještě někdy své blízké? Co se s nimi stane? Cítíte nesmírný smutek. Trhá vám to srdce. Úplně ztrácíte kontakt s realitou.

Plakala jste?
Plakala jsem prvních deset minut jízdy z Oděsy. Pak ještě jednou, když jsem se v Česku potkala s kamarádkou. Jinak ne. Nebyl na to prostor. V autě s námi jelo dítě, musely jsme se chovat zodpovědně, plně se koncentrovat na řízení. Podobně jsem k tomu přistoupila i ve chvíli, kdy jsem přijela do Česka. Řekla jsem si: Pokud budu plakat, nebudu schopná se tu zase postavit na nohy. Ne, není možné tomu podléhat. Běžím. Nevím kam, ale běžím.

Co jste zažila na cestě, ještě než jste dojela do Česka?
V autě jsme byly tři dívky s jedním dítětem, do Česka jsme dojely po třiceti hodinách jízdy, bez jediné přestávky. U volantu jsme se střídaly po čtyřech hodinách, projely jsme Rumunskem, Maďarskem, Slovenskem. Byly jsme nesmírně unavené. Už během cesty jsem si psala s kamarádkou Ninou, která žije v Praze, jestli bychom u ní nemohli jednu noc přespat, osprchovat se. Pak že se vydáme buď do Dánska, nebo kamkoliv jinam. Okamžitě souhlasila. Když jsme se v Česku shledaly, přemluvila mě, abych nejezdila nikam dál, že mi tady pomůže se vším, co je potřeba.

Jaký byl začátek v Česku?
Nedává smysl si klást tu obrovskou spoustu otázek, na které neexistují odpovědi. Jasně jsem si to nastavila: „Nasťo, jednou jsi v Česku, tak tady nejdřív koukej něco vybudovat, na pláč bude dost času potom.“ Přiznávám – není to jednoduché. Moc toho třeba nenaspím. Byly dny, kdy jsem spala hodinu denně. Během noci jsem byla neustále na telefonu, pořád jsem hlídala zprávy z domova, chtěla jsem mít absolutní přehled. Volala jsem domů mamince každých patnáct minut, jestli je v pořádku. Až mi říkala, že kvůli mně nemůže pořádně vařit, jak neustále odbíhá od plotny. Jenže já si nemohla pomoct – hrozně jsem se o ně bála.

Jaké máte od své rodiny zprávy?
Poslední dva týdny jsou plné stresu, Oděsa se dostala pod nepřátelskou palbu. Jedna raketa zasáhla budovu v rezidenční čtvrti, zahynulo tam mnoho lidí včetně tříměsíčního miminka. V té čtvrti bydlí hodně mých přátel, hned jsem jim volala, jestli jsou v pořádku. Kamarád mi vyprávěl, že při útěku před explozemi poztrácel boty. Další kamarádka byla pro změnu zrovna s dítětem v parku, když to začalo. Slovy nedokázala popsat, co se dělo. Jak jí bylo… Já se víc o situaci v Oděse dozvím příští týden, kdy se tam chystám vrátit.

Cože?
Minimálně na skok tam prostě musím. 20. dubna mi zemřel dědeček, pohřeb už proběhnul, já u toho nemohla být. Potřebuji se tam vrátit a rozloučit se s ním alespoň dodatečně. Když už budu v Oděse, zařídím si tam ještě nějaké další věci...

Pokusíte se přesvědčit své příbuzné, aby s vámi odjeli do Prahy?
Maminka se sem za mnou už dostala. Ale ostatní? Neustále mi do telefonu opakují, že mají všechno pod kontrolou. Bohužel – všechno mít pod kontrolou nemůžete… Už jsem vám vyprávěla o své 99leté prababičce, kterou moc a moc miluji. Ona je moje všechno. Jenže právě teď na tom zdravotně není dobře. Babička mi po telefonu dokonce prozradila, že to může být už jen otázka dnů, týdnů. Víte, neumím si představit, že se prababičce něco stane a já u ní nebudu. I proto se musím vrátit do Oděsy.

A co bude pak?
To se teprve uvidí. Podle toho, jak nebezpečné bude setrvávat na Ukrajině.

Zatím to tam pořád nevypadá příliš bezpečně.
Tohle mi říká víc lidí. Víte, zkusím vám to vysvětlit… Umíte si představit, jaké to je, když ztratíte domov? Váš život se najednou úplně změní. Přijdete nejen o své milované město, o kontakt s nejbližšími, ale i o své místo ve společnosti. Představte si, jaké to je u vás pro lidi typu mé matky, kteří nemluví česky. Ničemu kolem sebe nerozumí. Pro uprchlíka je to hrozně bolavé: Doma jste někým, tady jste nikým. Několik měsíců žijete vlastně jen s jedním kufrem, který jste si vzal s sebou. Pere se ve vás obrovské množství emocí.

Třeba i nenávist k Rusům?
Než začala válka, byla jsem člověkem, který nedokázal nenávidět. Neznala jsem negativní emoce. Žila jsem v tom, že v každém národě jsou lidé dobří i zlí. Že nemůžu generalizovat, soudit někoho jen podle jeho původu. Tímto způsobem jsem se na to dívala ještě v první den války. Ale pak?

Přesně – pak co?
Když už se bavíme o Rusech, musím se ptát: Jak mohou zůstat potichu, když se brutálně týrají a vraždí děti či ženy? Jak mohou hájit agresi, po níž tolik lidí ztratí buď život, nebo střechu nad hlavou? Jak mohou být tak nevšímaví k bolesti, kterou způsobují? Jak se mohou po uvalení sankcí od EU ještě cítit naštvaní a ukřivdění? Ano, dnes už na ně cítím vztek. A přiznávám – právě teď nenávidím úplně všechno, co je ruské. Měli by přinejmenším přijmout zodpovědnost. Postavit se k tomu, co se jménem jejich země děje. Místo toho přinejlepším mlčí.

Je podle vás možné se s nimi nějak dohodnout na míru?
Poté, co nám provedli, se s nimi prostě nemůžeme jen tak v klidu dohodnout a být zase přátelé. Musí čelit zodpovědnosti za to, co provedli. Před rokem 2014 jsme k nim cítili něco úplně jiného. Ne že bychom byli jak bratři, ale byli jsme si blízcí. Mnoho Ukrajinců má v Rusku příbuzné, i moje prababička přišla během druhé světové války z Vladivostoku. Jenže to teď hraje pramalou roli. Jejich invaze nás vzájemně odcizila. Napadení země má ještě jeden pozoruhodný efekt: Na Ukrajině se obrovsky pozvednul národní duch. Jsme teď nesmírně hrdí na to, kým jsme. Jsme přesvědčeni, že až jednou utichnou boje, všechno znovu postavíme. Jen při tom musíme být připraveni na všechno. Je nutné mít na mysli, že i když se všichni vrátíme domů, stejně se kdykoliv zase může něco přihodit. O tom jsem se ostatně svým způsobem přesvědčila i v Česku.

Jak?
Každý den parkuji auto na stejném místě, nikdo si na to nestěžuje. A včera jsem si všimla, že ho někdo po celém obvodu obtáhnul klíčem. Nevím, kdo to byl. Nevím, proč to udělal. Ale nevidím jiného možného důvodu, než že to bylo kvůli ukrajinské SPZ. Auto se dá znovu do pořádku, o to nic. Zmiňuju to jen jako příklad, že Ukrajinci musí být připraveni na všechno.

To mě mrzí. Zažila jste kvůli Čechům více nepříjemných chvil?
Ó, to vůbec ne. Naopak! Bere mi dech, jak moc Češi pomáhají Ukrajině. Vaši lidi mi vysvětlili, čím to je. Že jste si v roce 1968 prošli něčím podobným, takže naší současné bolesti dobře rozumíte. Tohle bych ráda zdůraznila: Opravdu mě šokovalo, kolik milých, úplně neznámých lidí nám bylo ochotno pomoci. Spousta restaurací tady vařila pro Ukrajince grátis, lidi nám zdarma poskytovali bydlení, oblečení, obuv. Dostala jsem tady i příležitost pracovat.

Bere mi dech, jak moc Češi pomáhají Ukrajině. Vaši lidi mi vysvětlili, čím to je. Že jste si v roce 1968 prošli něčím podobným, takže naší současné bolesti dobře rozumíte.

Jak k tomu došlo?
Kamarádka Nina pracuje ve společnosti, která Ukrajincům poskytovala bydlení zdarma, pomáhala jim se zařizováním nábytku. Když se jednou lidi z té firmy ptali Niny, jaké typy pomoci jsou ještě třeba, byla jsem u toho. Dodnes si pamatuji, že jsem toho dne nepůsobila zrovna pozitivně, přesto mi od nich druhý den přišla na Instagramu zpráva, že by pro mě možná měli práci ve spřízněné advokátní kanceláři ARROWS. Zašla jsem na pohovor, vyprávěla jim o svém vzdělání a praxi – že v Oděse po získání magisterského titulu pokračuji v postgraduálním a doktorském studiu. Dali mi šanci. Hned od začátku jsem trvala na tom, aby na mě nehleděli jako na nějaké dítě, na chudáčka. Nechci, abych tohle místo měla jen proto, že jsem Ukrajinka. Chci tu dělat, jelikož něco umím. Protože můžu být společnosti užitečná. Podobným způsobem se na to dívá každý ukrajinský uprchlík z mého okolí. My nechceme jen sedět a pobírat příspěvky. Ne. Chceme chodit do práce, vydělávat, žít jako normální občané. Být užiteční.

Vy jste se takhle dostala k pomáhání krajanům v nouzi.
Jeden ze zakládajících společníků ARROWS Pavel Staněk dostal nápad, že by bylo prima přijít s nějakým konkrétním projektem na pomoc Ukrajincům v Česku, tak jsme spolu probírali, co by bylo potřeba. O mnoho různých a neocenitelných podob pomoci ukrajinským uprchlíkům se staráte vy Češi, jsme za to fakt nesmírně vděční; neumíte si třeba ani představit, jak moc pro nás znamená, že máme hromadnou dopravu zdarma. Přesto existují mnohé věci, s nimiž se Ukrajinec, který nechce v novém domově pouze přežívat, velice potýká. A právě kvůli tomu jsme zřídili projekt jménem UA Desk, později Future for Ukraine.

My uprchlíci v sobě máme taky nějakou hrdost. Někdy je těžké si říct o pomoc. Jsou lidé, kteří to chápou jako přiznání vlastní slabosti.

Čemu se přesně věnuje?
Ukrajinci jsou nuceni řešit mnohé své problémy na našem pražském velvyslanectví. To je teď ale obsypané lidmi, kteří řeší základní věc – pasy. Pomáháme proto se vším ostatním, a to od A do Z. Uprchlíkům jsme k ruce s právním poradenstvím, s účetnictvím. Šoférům při zařizování platnosti řidičských průkazů. Snažíme se usnadňovat ukrajinským podnikatelům všechno, co v Česku potřebují pro spuštění byznysu, pro investování. Future for Ukraine je dlouhodobá záležitost, takže nabízíme své služby i zahraničním podnikatelům, kteří mají po skončení války v plánu přispět k obnově naší země. I pro ně by to mohla být obrovská příležitost.

Dosavadní zkušenost ukazuje, že o všechno výše zmíněné je obrovský zájem. Víte, ono to není pro každého zrovna snadné. My uprchlíci v sobě máme taky nějakou hrdost. Někdy je těžké si říct o pomoc. Jsou lidé, kteří to chápou jako přiznání vlastní slabosti. S využitím Future for Ukraine to pro ně může být jednodušší – každý Ukrajinec, který potřebuje pomoc, se mnou může mluvit v rodném jazyce. Ostatně zejména v právnických záležitostech je nutné být ve výrazech stoprocentně přesný.

Potkáváte spoustu krajanů, kteří stejně jako vy též uprchli před válkou. Je hodně bolavé poslouchat jejich vyprávění?
Je. Pocházejí většinou z Kyjeva, Charkova, Mikolajiva. Pořád pláčou. Křičí: „Proboha, nevracejte se tam! Vůbec si neumíte představit, co se tam děje! Všude jen strach, smrt, výbuchy, sirény, bomby. Nevíte dne ani hodiny, jestli raketa v noci zasáhne váš dům, nebo sousedův.“ Většina lidí, se kterými tady mluvím, ztratila úplně všechno. I smysl života.

Jak je lze utěšit?
Jim ani nejde o to, aby je někdo utěšoval. Chtějí spíš cítit, že na to nejsou sami. Že jim podáváte ruku kvůli problému, který řeší právě teď a tady. Potřebují oblečení? Seženeme ho. Potřebují peníze? Postaráme se o to. Potřebují jídlo? Ukážeme, kde ho sehnat.

Máte na pomoc druhým v sobě sama dost síly?
Musím mít... Po své zkušenosti vám snad mohu trochu poradit: Prosím, važte si toho, co máte. Koho máte vedle sebe. Že se máte o koho starat, že na vás někomu záleží. Pamatuju si, jak mě před válkou v Oděse obtěžovalo, že musím každý den třikrát venčit psa. Unavovalo mě to. Teď? Chápu to jako obrovský dar, že s ním tady v Praze můžu vyrazit na krátkou procházku. Člověk si někdy neuvědomuje, co všechno má, dokud to neztratí.

Tagy:

Hlavní zprávy

Mobilizace se zvrtává, děsí i KHL: Lži, povolávají také hráče, volá o pomoc kustod
Rusko

Mobilizace se zvrtává, děsí i KHL: Lži, povolávají také hráče, volá o pomoc kustod

Vyhlášená částečná mobilizace vyděsila statisíce Rusů. Skupují last-minute letenky za přemrštěné částky, auty prchají do Gruzie, Kazachstánu nebo Mongolska, jeden muž se dokonce zoufale pokusil dostat do Estonska na paddleboardu. Tuší totiž, že se stav pohotovosti nemusí týkat jen osob s předchozími vojenskými zkušenostmi, jak avizoval Kreml. Což dokládá i vzkaz kustoda klubu Kunlun hrajícího hokejovou KHL.

Pospíšil se opřel do Pirátů: Nejsou nám nadřazení, přesto si diktují. Jednají nečestně
Komunální volby

Pospíšil se opřel do Pirátů: Nejsou nám nadřazení, přesto si diktují. Jednají nečestně

Povolební vyjednávání v Praze jsou teprve na začátku, už nyní však přichází první střety. Piráti, kteří ve volbách obsadili třetí místo, vítězné koalici Spolu diktují podmínky. S tím zvolený zastupitel Jiří Pospíšil (TOP 09) v pořadu 360° silně nesouhlasil. Možnému spojenci vyčítá, že jedná nečestně a v médiích zmiňuje pouze tu nejlíbivější podmínku.

Infobox

Válka na Ukrajině

sledujeme živě
05:40

AP: Zemědělství v první linii: bomby narušily klíčový ukrajinský průmysl

05:20

Reuters: USA připravují novou vojenskou pomoc Ukrajině

05:04

Zelenskyj: Ukrajina bude bránit své lidi, kteří žijí na okupovaných územích

04:48

V Praze a další desítce měst se bude demonstrovat proti vládě

Lidé se bouří proti snižování teploty na pracovištích. Internet zahltila lavina vtipů

Práce v kanceláři při osmnácti stupních a mnohahodinová pracovní doba za pokladnou při šestnácti stupních. Takové podmínky by mohly zaměstnance potkat podle nového vládního nařízení. To v rámci úspor snižuje minimální teplotní limity o několik stupňů. Podle odborníků má takové snížení teplot přinést podstatné úspory. Personál supermarketů jejich nadšení nesdílí.

Celá Kuba zůstala po úderu hurikánu Ian bez proudu. Zesilující bouře teď míří na Floridu

Poté, co se Kubou přehnal hurikán Ian, zkolabovala na ostrově elektrická síť a celá země zůstala bez proudu. S odvoláním na úřady o tom informovaly agentury Reuters a AP. Živel udeřil v úterý na západní část Kuby jako hurikán třetí kategorie z pěti, úřady kvůli němu nechaly evakuovat na 50 000 lidí. Bouře nyní míří na americkou Floridu a panují obavy, že by mohla nad mořem zesílit na hurikán čtvrté kategorie.

Nord Stream byl poškozen úmyslně, prohlásila švédská premiérka. O útok na zemi nejde

Podle informací, které mají k dispozici Švédsko a Dánsko, bylo poškození plynovodů Nord Stream v Baltském moři pravděpodobně úmyslným činem. Prohlásila to v úterý švédská premiérka Magdalena Anderssonová. Podle agentury Reuters také ujistila, že nejde o útok na Švédsko. O akt sabotáže šlo pravděpodobně i podle švédské ministryně zahraničí Ann Lindové.

„Ksichtovné“ nechceme, zuří Středula. Se Stanjurou se ostře pohádal kvůli zvyšování platů

Vláda zatím nepočítá s tím, že by od ledna zvýšila platové tarify zaměstnancům veřejné a státní služby. Základ výdělku se chystá zvednout o deset procent jen policistům, hasičům či vojákům. Ostatním profesím se má suma na platy navýšit o čtyři procenta, peníze mají ale putovat jen do odměn. Uvedl to ministr financí Zbyněk Stanjura (ODS). Šéf Českomoravské konfederace odborových svazů (ČMKOS) Josef Středula takové řešení označil za „ksichtovné“.

Živě
ON-LINE: Nečekaný projev Zelenského k Radě bezpečnosti: Lidé „volí“ se zbraní u hlavy

Ruská invaze na Ukrajinu začala před více než sedmi měsíci. Volodymyr Zelenskyj vyzval ruské vojáky, aby utekli z fronty nebo se vzdali, a opřel se do akcí Ruska v Doněcké oblasti. Z Ruska uprchlo od středečního vyhlášení částečné mobilizace více než 260 tisíc mužů. Evropské země se v současnosti neshodnou, zda přijímat ruské migranty. Místopředseda ruské bezpečnostní rady Dmitrij Medveděv mezitím uvedl, že Rusko má právo v nezbytném případě použít jaderné zbraně.

Schickův spoluhráč si zavařil, tepal do režimu v Íránu: Nevydržím mlčet. Styďte se, zbabělci

Aktualizováno

Špatně zahalené vlasy Íránky Mahsy Amíníové mají rozsáhlé důsledky. V ultrakonzervativní islámské republice se rozjely vytrvalé protesty, které tamní policie potlačuje i ostrou střelbou do davů. Zarážející události ze země v Přední Asii se teď přenášejí i do fotbalového světa. Na problém si svojí nebojácností zadělal spoluhráč Patrika Schicka a Adama Hložka z Bayeru Leverkusen Sardar Azmoun.

Domácí zpravodajství

Brutální napadení kvůli banálnímu dotazu. Kateřinu zbil na zastávce v Plzni neznámý muž

Kateřina z Plzně prožila velmi nepříjemnou zkušenost. Na zastávce Sady pětatřicátníků ji napadl muž poté, co ho upozornila na to, aby neházel odpadky na zem, ale do koše, který se na místě nacházel. Místo toho, aby uposlechl, začal rozdávat rány do hlavy. Ženu poté odvezli záchranáři do nemocnice na vyšetření. Utrpěla několik pohmožděnin, nevidí na pravé oko a má lehký otřes mozku.

NATO obsadí ČR s cílem vyhladit Čechy. Exnovinářce Peterkové hrozí za její výroky osm let

Státní zástupce obžaloval pětačtyřicetiletou Janu Peterkovou z toho, že lhala o úmrtích seniorů po očkování proti covidu či za výroky o tom, že Česko obsadí vojska NATO s cílem vyhladit Čechy. Ženě hrozí za šíření poplašné zprávy během nouzového stavu až osm let vězení. České televizi (ČT) to sdělila Blanka Valsamisová z Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4. Za lži o úmrtích v domě seniorů uložil Peterkové již v lednu soud pokutu 250 tisíc korun.