Co kdyby v srpnu 68 nepřijely tanky? Dubček by přišel o moc, Slováci se mohli odtrhnout

Jak by to dopadlo s Československem, pokud by v srpnu 1968 nedošlo k okupaci vojsky Varšavské smlouvy?
Vývoj v osmašedesátém nabízí hned několik křižovatek, na kterých mohly události nabrat jiný směr. Samotný 21. srpen 1968 je pochopitelně jednou z nich. I při uvažování o tomto osudovém datu je však dobré mít na paměti, že temná hrozba intervence visela ve vzduchu už mnohem dříve, přímo navíc ovlivňovala jednání různých aktérů. Nezřídka je brzdila. Třeba ti, kteří se snažili obnovit sociální demokracii či Klub angažovaných nestraníků (KAN), právě kvůli nepříznivé mezinárodní situaci počátkem léta 1968 raději pozastavili veškeré své aktivity. Pokud by tedy k intervenci nejen že nedošlo, především by však vůbec nehrozila, bylo by možné očekávat následující: Na začátku září by se konal mimořádný sjezd KSČ, na němž by ve vedení strany získali jasnou většinu tzv. progresivisté.

Lidé kolem Dubčeka?
Nejen oni, vždyť Dubček byl spíš centrista. Myslím také tehdejší komunistické intelektuály, kteří požadovali, aby uvolňování ve společnosti probíhalo ještě razantněji. Zčásti by uspěli jedinci, které Vysočanský sjezd KSČ 22. srpna 1968 zvolil do vedení strany; typově připomínající třeba spisovatele Ludvíka Vaculíka. Nahoru by se jistě drali i lidé, kteří toužili odčinit, na čem se podíleli v 50. letech. A slušné šance by měli též technokrati a pragmatici jako Lubomír Štrougal, Oldřich Černík.

Nebo Gustáv Husák?
Ano, zcela jistě i on. S odstupem jej máme zaškatulkovaného úplně jinak, než jak se jevil do okupace. Až do 21. srpna byl sice slovenským šampionem boje za emancipaci a federalizaci, i v českých zemích však měl pověst relativně reformního politika. Zářijový sjezd KSČ by tedy jistě vynesl nahoru i jeho. Z vysoké politiky by se naopak pravděpodobně zcela ztratili tzv. konzervativci. Tedy ti, kteří ve skutečnosti s Moskvou domluvili intervenci – Bilak, Indra, Kolder a spol.

Co by tedy bylo s Dubčekovým vedením?
Mohlo by mít problémy. Ve společnosti sice bylo populární, jenže nad děním pozvolna ztrácelo kontrolu. Proces, kdy se uvolnila cenzura a dosud přísné poměry vůbec, nabral tak strhující tempo, že už se dal jen těžko zastavit. Strana už nějaký čas před okupací neměla vliv na chod médií. Pokud by ve vzduchu nevisela intervence, jistě by se objevila snaha o vytvoření politické plurality. Alespoň ve smyslu, že by pokračovaly přípravy na obnovení sociálně demokratické strany. I KAN by se stal něčím na způsob politické strany. Postupně by se zrodil tlak na další liberalizaci, demokratizaci. Připravovaly by se volby, které se na jaře 1968 odložily. Konaly-li by se v této atmosféře třeba o rok později, bezpochyby by to nebyly volby s jedinou kandidátkou, jak bylo dosud běžné.

O tohle přitom Dubčekovi nešlo, ani on nezamýšlel rozbít vedoucí úlohu KSČ.
Ano, o tohle mu rozhodně nešlo. My se na rok 1968 často díváme tak, že to měla být reforma komunistického systému. Snad i měla, šlo však spíš o ne úplně promyšlenou sérii improvizací. I reformovaný komunistický systém s Dubčekem v čele by byl samozřejmě daleko lepší než skutečná Husákova normalizace. Jenže ve společnosti už byla tehdy obrovská snaha dotáhnout vývoj mnohem dál než za hranice reformy komunistického systému. Pravděpodobně by se tedy záhy vynořila tendence k úplnému rozvolnění.

Společnost však byla nastavená levicově. I mnozí pozdější disidenti ujišťovali, že jim jde o socialismus. V případných volbách 1969 by tedy měla obstojné šance hlavně sociální demokracie, že?
Je pravda, že za tehdejších okolností by nevznikla strana typu ODS. Nikdo by nevolal po privatizaci. Tendence prolamovat hranice tu však byla. Jistě by se otevřel prostor pro soukromé podnikání, byť v omezené míře.

A to díky tzv. Šikově reformě, která do centrálně plánované ekonomiky zapojovala navzdory kremelskému nesouhlasu tržní prvky. Mohla fungovat?
Upřímně si myslím, že tohle by nás asi časem dohnalo. Mít hybridní ekonomiku, v níž je na jedné straně rostoucí soukromý sektor, na druhé státní řízení – byť s plánováním omezeným na zásadní hospodářskou strategii – by bylo ošidné. I u původně menších provozoven a služeb by přece po čase docházelo ke kumulaci kapitálu, drobné rodinné podniky by měly snahu expandovat. Za daných okolností by to drhlo. Tak jako tak by šlo o pozvolný přerod, určitě o nic tak živelného, jako pak na počátku 90. let.

Takže Československo by se podobalo tehdejší Jugoslávii? Zemi, která k východnímu bloku patřila i nepatřila?
To ne, my bychom asi pokročili mnohem dál. Jugoslávie byla liberální v oblasti kultury, jinak ovšem její režim zůstával poměrně pevný. Sice tam existovaly určité občanské svobody, jako že občané mohli volně cestovat, ale to jen proto, že to bylo pro Jugoslávii ekonomicky výhodné. Představitelé země chápali, že když jejich lidi pracují v Německu a posílají domů valuty, vlast díky tomu vydělá. Obecně Jugoslávie pro naše reformisty nepředstavovala žádný vzor. Ani pro československou veřejnost.

V něčem možná přece jen ano. Nebýt invaze z osmašedesátého, Češi by taky mohli volně cestovat.
To mohli. V tomto ohledu už to tady bylo relativně liberální od roku 1966, navíc se připravovaly ještě velkorysejší změny. Akční program přijatý v dubnu 1968 počítal s tím, že některé oblasti veřejného života typu kultura, umění a vzdělání budou ponechány samy sobě. Že se na ně vedoucí úloha strany nebude uplatňovat. Oproti tomu, co jsme tady za normalizace skutečně prožili, by tahle realita byla daleko příjemnější.

Jen jsme zase u toho, jakou roli by ve zmíněném uvolňování hrál Dubček, jakmile by si uvědomil, že mu to přerůstá přes hlavu. Nepokusil by se celý proces ještě zarazit?
To by ale znamenalo omezování svobody médií, případně nově vzniklých organizací typu KAN. Potlačování snah nekomunistických stran Národní fronty o samostatnou politiku. A nic z toho neudělal ani před Srpnem 68, kdy to přitom ještě mohlo teoreticky odvrátit intervenci. Ne, do toho by se nepouštěl. Nejpravděpodobnější by opravdu bylo, že by mu to přerostlo přes hlavu. Byť teoreticky existovala i třetí varianta.

Jaká?
Zkusit stát v čele i v případě razantnějších změn. Tak, jak to udělal Michail Gorbačov v SSSR mezi lety 1987–89. Jenže si asi pamatujete, jak to dopadlo – i Gorbačovovi se to nakonec rozsypalo. K té možnosti pokusit se zastavit vývoj řeknu ještě jednu věc: V rámci Pražského jara už hrála významnou roli zpětná vazba mezi politiky a veřejností. Projevovalo se to třeba skrze žebříčky popularity. Jsou známé povzdechy Josefa Smrkovského, že je v takovém žebříčku až čtvrtý. Že si musí polepšit. Politici jeho typu tedy vnímali, že ve veřejnosti panují nálady, kterým je potřeba se přizpůsobovat. A podle toho se chovali.

Tím spíš, že 9. září se měl konat sjezd KSČ.
Vedení strany by se na něm hodně obměnilo. A další vývoj by možná ještě víc diverzifikoval situaci v českých zemích a na Slovensku.

Jak to?
Na Slovensku to totiž takhle daleko vůbec nezašlo. Pokud by komunisté na Slovensku i nadále drželi věci pevně v rukou, mohli klidně začít mluvit o osamostatnění od Čechů.

Už tehdy, na přelomu 60. a 70. let?
Nedá se to vyloučit. Bylo to politikum, jehož se dalo využít.

Jen si představme, co by tehdejší odtržení Slováků znamenalo: Naším prezidentem by nikdy nebyl Husák, nějaký Mečiar by nám byl úplně fuk, půl století od rozdělení by se českým premiérem nestal Slovák Babiš. Dotkly by se nás i dopady nepolitické: slovenštině bychom dnes rozuměli asi jako polštině, zřejmě bychom téměř neznali Žbirku či Haberu, kultovní české filmy by byly bez Lasici, Satinského nebo Labudy, fotbalová reprezentace by bez slovenské většiny nevyhrála mistrovství Evropy v roce 1976.
Těch věcí, podstatných i méně důležitých, by se v našich životech změnilo jistě mnoho. Ale ve hře to už na konci 60. let skutečně bylo. Konzervativní komunisté měli v roce 1968 za to, že systém se má zachránit ze Slovenska. A někteří slovenští straníci nabyli dojmu, že v nejhorším nezbude nic jiného než rozdělení státu. Pro ně bylo lepší stát se samostatným komunistickým Slovenskem, než zůstat součástí něčeho, co považovali za nepřijatelný chaos.

Slovákem byl i Dubček, který se ve dnech invaze stal pro národ ikonou. Jak by se o něm v dějepise psalo, pokud by sem nevtrhly tanky?
Upřímně – on se během Pražského jara dostal do čela něčeho, co nezačal. A něčeho, co původně asi ani dělat nechtěl. Spíš než ikonou byl politikem nerozhodným, ne zrovna schopným. Přesto je možné, že by se na něj v neobsazené zemi i po letech vzpomínalo jako na politika především populárního. Jen je otázka, zda by to stačilo k tomu, aby i po plánovaných volbách zůstal v čele vlády.

A kdo ho tenkrát mohl teoreticky vystřídat? Taktéž oblíbený Josef Smrkovský? Někdo úplně jiný?
Těžko hádat. Možná by se objevil někdo úplně nový, z mladší generace.

Zatím jsme se bavili jen o možných dopadech na Československo, nemohly by ale naše nepřerušené reformy inspirovat i další sovětské satelity? Není to tak, že nebýt Srpna 68, celá železná opona by padla mnohem dřív?
Přesně toho se v Moskvě, ale nejen v Moskvě, i ve Varšavě a ve východním Berlíně, báli vůbec nejvíce. Byl to ostatně nejspíš hlavní důvod intervence. Úspěch reforem a liberalizace v Československu by jistě měl na situaci v dalších zemích bloku velký vliv. Stejně jako v roce 1989 ovlivnil vývoj situace v Polsku poměry v sousedních zemích.

Zajímavá je ještě jedna představa: Nebýt srpna 68, nebyla by normalizace, nebyla by Charta 77, nebyla by sametová revoluce. A prezidentem republiky by asi nikdy nebyl Václav Havel. Nebo se pletu?
Pravděpodobně nepletete. Myslím, že v této alternativní realitě bez ruských tanků by Václav Havel nepovažoval za nutné vstupovat do politiky. Do disentu ho podle jeho vlastních slov přivedla zkraje normalizace právě jen ona nešťastná situace, která nastala po intervenci. Nebýt jí, mohl se dál věnovat svému oboru. Psát divadelní hry. A že by jich za života stihnul napsat mnohem víc…

Takových „co by, kdyby“ je mnoho. Nebýt srpna 68, mohla být už dávno vyšetřena smrt Jana Masaryka, mohlo se stihnout potrestání viníků zvěrstev z 50. let. Neupálil by se Palach, po surovém výslechu na StB by nezemřel filozof Patočka. Neemigrovali by Kundera, Navrátilová, Škvorecký, dalších 130 tisíc krajanů. Perzekvovaní Werich či Hrušínský mohli natočit spoustu skvělých filmů, Kubišová by místo lepení sáčků dál zpívala. Jaká z posrpnových křivd vás osobně štve nejvíc?
Bylo by toho víc. Ano, oběti perzekucí padesátých let by se byly dočkaly skutečného zadostiučinění. Byly jich desetitisíce, ještě se neocitly v seniorském věku jako po roce 1989, disponovaly nezpochybnitelným morálním kreditem, který mohl být využit. Z ekonomického hlediska by asi dohánění západu bylo snazší než po dalších dvaceti letech stagnace. Těžko vybírat jednu nebo dvě nejdůležitější křivdy. Zkrátka jsme všichni ztratili dvacet let života… A dodnes jsme tuhle ztrátu úplně nedohonili.

Vám bylo v srpnu 68 osmnáct, o sedm let později jste byl z politických důvodů vyhozen ze studií na filozofické fakultě. Zůstane i pro vás osobně okupace vojsky Varšavské smlouvy šrámem na duši, který se nezhojí do konce života?
To je možná řečeno až příliš silně. Přece jen je to více než padesát let, mnoho se změnilo. Významný životní mezník to ovšem určitě byl. I v tom smyslu, že alespoň ten první týden celospolečenského odporu proti intervenci byl i v paměti velmi pozitivním zážitkem. Šrámem na duši ne tak mé, ale celé společnosti byl především ten pozvolný skluz k rezignaci, nezájmu a přizpůsobení se po roce 1969.