Vnuk Alfonse Muchy: Dnešní Británie mi něčím přijde jak Československo za komunistů

Vleklý spor o Slovanskou epopej se zřejmě blíží ke zdárné pointě – za pět let by snad měla najít důstojný domov v Praze, jak si to kdysi přál její tvůrce Alfons Mucha. Zasloužil se o to i vnuk legendárního malíře John Mucha, který v rozhovoru pro CNN Prima NEWS vypráví příběh, do něhož patří jak dědečkovo monumentální dílo, tak Gauguin bez kalhot, válečné hrdinství otce Jiřího, princ Charles, Jimi Hendrix, komunistické lágry, StB. Ale i Británie, která se podle Muchových slov mění v zemi podobnou totalitnímu Československu.

Už už si do toho elegantního, červeně vypolstrovaného křesla sedám, když na půli cesty v komickém přikrčení ustrnu. „Pane Mucho, můžu vlastně?“

John Mucha (73)

Vnuk Alfonse Muchy. Syn Jiřího Muchy a skotské hudební skladatelky Geraldiny Thomsonové.
Narodil se v Londýně, dětství prožil v Československu. Roku 1966 odešel do Velké Británie, stal se úspěšným bankéřem. Po smrti otce založil Nadaci Mucha, jejímž cílem je uchovat odkaz Alfonse Muchy.

John Mucha se s pochopením usměje; zjevně nejsem první, kdo na neobyčejně noblesní hradčanské adrese ztrácí glanc.

V mýty opředeném muchovském domě na dohled od Pražského hradu jsme obklopeni úžasným uměleckým bohatstvím – od těžkých koberců, empírového nábytku a masivních obrazů mi oči těkají k harmoniu, na které kdysi hrál slavný malíř Paul Gauguin, k Rodinově plastice, k Bibli kralické z roku 1580, původním Voltairovým encyklopediím z 18. století, v nichž prý manželka amerického prezidenta Laura Bushová před lety hledala Philadelphii, až k bohatě zdobené posteli, kterou Alfons Mucha koupil od operní hvězdy Emy Destinnové.

„Když tu byl princ Charles, uznale prohlásil: ‚Tohle je jedno z mála živých muzeí na světě,‘“ popisuje John Mucha, než mi začne vyprávět jak o dědečkovi, tak o bohémském otci Jiřím, jenž v tomhle výjimečném prostředí pořádal proslulé večírky.

Jsme tady obklopeni bezpočtem památek na dávné časy. Jaké příběhy by mi vyprávěly, pokud bych uměl naslouchat?
Záleží, na co byste se zrovna díval. Pokud budete stát u postele, kterou můj dědeček koupil od Destinnové, mohla by vám vyprávět, že pravděpodobně právě v ní byl roku 1634 zavražděn Albrecht z Valdštejna. Když se před lety pořádala velká valdštejnovská výstava, kurátorka Eliška Fučíková přišla za maminkou, zda bychom jim postel nemohli zapůjčit. Maminka jen rozhodila rukama: „A v čem bych spala?“ S tím Valdštejnem to bylo tak, že ho měli zabít tři vrazi, mimo jiné Skot Leslie. A maminka, která taky pocházela ze Skotska, tu jednou měla návštěvu stejného jména. Načež se jí tenhle pan Leslie přiznal, že je přímým potomkem Valdštejnova vraha.

To jsme začali hezky!
Takových příběhů by se tu našlo. Otočte se třeba k harmoniu, které máte za zády. Jde o první věc, kterou dědeček koupil, jakmile v roce 1894 zbohatnul po vytvoření přelomového plakátu ke hře Sarah Bernhardtové. Není náhoda, že ze všeho nejdřív investoval do hudby – byla pro něj důležitá, jako malý kluk míval výborný hlas, zpíval v chóru s Leošem Janáčkem. A tohle harmonium si pak s sebou bral všude, kamkoliv se hnul. Na slavné fotografii u něj sedí dědečkův kamarád Gauguin; v saku, bez kalhot, zjevně po mejdanu. Představte si, že jsme tady měli před třemi lety na návštěvě jednu japonskou rockovou hvězdu. Kluk sem přišel a dovolil se, zda může k harmoniu sednout a zahrát na něj, aby se spojil s Gauguinovým duchem. Povolil jsem mu to. A on si stejně jako Gauguin stáhnul kalhoty a až pak začal hrát. Z toho jsme byli paf.

Minulost se setkala s přítomností.
Což v případě Muchy není náhoda. Byl bych rád, pokud by to tady vyprávělo nejen o ztracených časech, ale i o dnešku, o budoucnosti. Právě kvůli tomuhle přesahu organizujeme s Nadací Mucha výstavy, podílíme se na zřízení muchovské stezky, důstojném umístění Slovanské epopeje. Snažíme se dívat dopředu.

Nepadá tu na vás spíš melancholie, když jsou všude kolem předměty po vašem dědečkovi a otci?
Ani ne. Slouží mi jako zdroj inspirace. Víte, je velikánská klika, že se udržely pohromadě. Moje rodina se sem přestěhovala v roce 1950, jakmile nás komunisti vyhodili z dědečkovy vily v Bubenči. Rodiče se hradčanskému domu pokusili vtisknout nádech dědečkova pařížského ateliéru, jakmile však otce z politických důvodů zatkli, dalo mamince hodně práce, aby všechno ubránila před estébáky. Naštěstí se to povedlo, takže jsou ty věci dnes inspirací i pro mě. Existuje jen jeden moment, kdy nejsou inspirativní. Při utírání prachu.

Jak dlouho vám zabere gruntování takového muzea?
Obyčejně dva dny. Jenže když jsem sem ze svého britského domova přijel letos v červnu kvůli covidu až po osmnácti měsících, bylo to horší. Jakmile jsem se dole v hale pokusil nasát luxem obrovskou pavučinu, připadal jsem si jak v Harry Potterovi, když se po něm sápou mozkomorové.

Nebylo to tady pro vás trochu strašidelné i když jste byl kluk?
Kolikrát dost. Jako malý jsem s oblibou četl anglické detektivky. A jakmile se naši večer vydali na koncert a já doma zůstal sám, strašně jsem se bál: „Ježíš, nezabije mě tu někdo?“

Ještě z něčeho bych měl v dětství strach: Že tu při každém kroku mohu něco vzácného rozbít.
Ono to na člověka působí jinak, když v tom žije odjakživa. Ale to víte, že občas něco skončilo ve střepech. Při osmých narozeninách jsme tu třeba s kamarády rozjeli velkou polštářovou bitvu, kterou odnesl džbánek ze začátku 19. století. Co se dalo dělat… Zůstaly mi i daleko nepříjemnější klukovské vzpomínky, jako když jsem v patnácti šel ze školy a najednou mě ke zdi přitiskli čtyři osmnáctiletí habáni. Fackovali mě a řvali: „Přiznej, že jsi Žid!“ Naštěstí šel okolo statečný člověk, který mě zachránil. Dodnes si myslím, že tahle šikana nevznikla sama od sebe, že ji zorganizoval režim.

I o tom může muchovský dům vyprávět. Že si vaše rodina během dvou totalit prošla spoustou bolavých chvilek.
To je pravda. Otec bojoval ve válce, později jej po zinscenovaném procesu několik let věznili komunisté, poslali ho do uranových dolů. Dědeček byl zase jedním z prvních, koho v Praze zatklo gestapo. K tomu se mimochodem váže zajímavý příběh: Když krátce poté zemřel, do naší vily v Bubenči se i s rodinou přistěhoval vysoký důstojník wehrmachtu. Věděl, že babička je židovského původu. Pokud by šlo o vysokého důstojníka SS či gestapa, dneska bychom spolu nemluvili. Tenhle ale babičku chránil. Za války bojoval na ruské frontě, jakmile pak nastal mír, spolu s celou rodinou okamžitě zmizel. A co se nestalo: V 60. letech otec otevíral výstavu v Mnichově a přišel k němu jistý bělovlasý pán: „Pane Mucho, my se neznáme, ale…“ Načež mu otec skočil do řečí, že ví přesně, koho má před sebou.

Starého známého z Bubenče.
Procházeli se spolu galerií, Němec se najednou zastaví, ukáže na jeden dědečkův plakát a povídá: „Vím – vy jste byl v RAF, já ve wehrmachtu. Bojovali jsme proti sobě. Když jsem se ale za války mohl z ruské fronty na nějaký čas zastavit v Praze u své rodiny, znamenalo to pro mě moc. A právě tenhle plakát mi ty hřejivé chvíle bude navždycky připomínat.“ Otec chápavě přikývnul a řekl: „OK, tak je váš.“ Co si z toho vzít? Snad že si lidstvo prošlo různými tragickými obdobími, i v těch nejbolavějších časech se však najdou lidé, kteří stále vyznávají hodnoty humanity. Jinak řečeno: Všichni lidé nejsou svině. Vidíte, trochu se tím dostáváme i ke Slovanské epopeji a k triptychu Věk Rozumu, Věk Moudrosti a Věk Lásky, který už po ní můj dědeček nestihnul dokončit.

Jak to myslíte?
Slovanská epopej je do značné míry destilací dědečkových myšlenek. Používá sice symboliku Slovanů, ne však k oslavě konkrétních historických momentů, nýbrž k něčemu základnějšímu. Důkazem je pro mě právě zmíněný triptych, u něhož dědeček vycházel z toho, že rozum, moudrost a láska jsou základními stavebními kameny lidskosti. Proto v jednom z výjevů Slovanské epopeje, týkajícího se bitvy u Grunwaldu, určitě nejde o to, že jsme my Slované někomu vyprášili kožich. Ne, vůbec ne! Pohled polského krále Vladislava II. Jagellonského na kupy mrtvol představuje povzdech nad tím, proč je lidstvo tak hloupé, že své problémy musí řešit zabíjením.

Váš dědeček tvořil triptych Věk Rozumu, Věk Moudrosti a Věk Lásky koncem 30. let, v hodně bolavé době. Upřímně – nepřijde mi, že bychom se od těch časů jako lidstvo stali rozumnějšími, moudřejšími, láskyplnějšími.
Bohužel máte absolutní pravdu. Je to do jisté míry spojeno i s covidem. Pandemie darovala politickým a ekonomickým silám velmi negativní možnosti. Víte, třeba Velkou Británii považuji za svůj domov, stejně jako Česko. Mám ji rád. Občas se však přistihuji, že mi to tam teď přijde jako v komunistickém Československu, které jsem musel roku 1966 z politických důvodů opustit. Někdy je to dokonce ještě trochu horší.

To mi vysvětlete.
Když jsme žili v totalitě, pravidla byla jasná: Buď jste se drželi oficiální linie, nebo jste se stavěli proti ní. Jakmile jste zvolil druhé řešení, měl jste problém. Jak je to dneska v Británii? Nikdo pořádně neví, co se děje. Je přece absurdní, když od lidí z Royal Shakespeare Company slyšíte: „Ano, budeme hrát Romea a Julii. Ale musíme si uvědomit, že Shakespeare pocházel z imperialistického prostředí!“ Kde to jsme? Co na to můžete říct?

Snad jen, že vůbec netuším, kde se to zastaví.
Něco vám řeknu… U generace svých dětí pozoruju jistou až překvapivě častou tendenci. Jakmile si pokládají otázku, zda budou mít potomky, hodně z nich odpovídá NE. Důvod? Nechtějí je přivádět do takového světa.

To neberu. Stejný argument by si přece mohli říkat i naši předkové během první a druhé světové války. A my dva bychom se teď nebavili.
Jistě, já nic neobhajuji. Jen vysvětluju, že jsou věci, které mi nedají spát. Podívejte se, co se před pár měsíci stalo ve Washingtonu. Jeden člověk tam něco zaštěbetá, vyvalí se hordy a nedávno posvátné místo americké demokracie je zničehonic vypleněno. Něco takového by bylo ještě nedávno nepředstavitelné.

Kam to tedy spěje?
Nechci působit přehnaně skepticky. Podle mého ale hrozí, že se lidé budou potýkat se spoustou nových problémů. V Británii nedávno provedli velkou studii týkající se osamělosti. Osamělých lidí bylo v historii vždycky dost, šlo ale především o osoby v mém věku, opuštěné dětmi a vnuky. Dneska? Podle zmíněné studie jsou nyní nejosamělejšími jedinci lidé ve věku 15–⁠25 let. Mají mobily, notebooky, sociální sítě. Na Facebooku tisíc přátel. S kolika z nich si však reálně sednou a popovídají si? Existuje hodně mladých, kteří něco takového ani neumějí! Pro ně je strašně nepohodlné vstát od počítače a s někým se bavit tváří v tvář.

Doba jim jde v tomhle na ruku – spousta lidí může po covidu pracovat z domova, na dálku si objednávat jídlo i ostatní nákupy. Na první pohled je to úžasné. Ve skutečnosti však jde pouze o větší a větší zabřednutí do izolace. Lidé jsou přitom ze své podstaty společenská zvířata. Proto tvrdím, že to nemůže dopadnout dobře. Pokud by se mě dneska nějaký mladý člověk ptal, v jakém oboru může udělat kariéru, doporučím mu bez mrknutí oka práci psychiatra, psychoterapeuta. Čeká nás úplná tsunami lidí, kteří budou takovou pomoc potřebovat. Pokud je tedy z nejhoršího nedostane něco jiného.

Co?
Umění. Člověk je jak malá loď v bouřlivém moři. A umění se podle mého názoru dá přirovnat k přístavu, do něhož připlujete a máte rázem pocit klidu, pohodlí.

Jenže i v tomhle přístavu se někdy zvednou vlny, podoba umění a vkusu se přece mění. Divil by se váš dědeček tomu, co všechno dnes nazýváme krásným?
Můžu odpovědět přes Gauguina. Dneska je to ikona, jenže dědeček, který s ním sdílel pařížský ateliér, jej za nijak výjimečného malíře nepovažoval. Takže je to ošidné. Asi by v mnoha případech skutečně byl překvapený, čemu dnes také tleskáme. Z mého pohledu však spíš stojí za zmínku umělci, jejichž dílo je vysoce hodnoceno napříč různými epochami. Já jsem třeba produktem 60. let. Takže si velmi považuji, že se umělci tvořící plakáty pro Janis Joplin, Rolling Stones nebo Jimiho Hendrixe vůbec netajili, jak moc je Alfons Mucha inspiroval. A nejen je, stejně z něj čerpali i autoři japonského komiksu manga, dnes tak populárního po celém světě. Kdo ví… Kdyby dědeček viděl dílo Amana, proslulého tvůrce mangy a Final Fantasy, třeba by si pomyslel něco ve smyslu, že se ten Japonec zbláznil. Anebo by ho naopak potěšilo, že se jeho vlastní umění stále posouvá dál.

Vůbec by bylo zajímavé si s vaším dědečkem popovídat. Třeba o tom, co říká vleklým sporům o umístění Slovanské epopeje.
Bál bych se, že mu to zlomí srdce.

A není už na dohled happyend?
Doufám. Poprvé po desetiletích totiž nastal opravdový dialog mezi námi a Prahou ohledně budoucího osudu díla. Pražská radní pro kulturu Hana Třeštíková v médiích oznámila jasnou koncepci: Slovanská epopej by měla být pět let v Moravském Krumlově, poté se počítá s přebudováním objektu Savarin na pražském Václavském náměstí, kam by mělo být dílo mého dědečka přesunuto na dobu 25 let. Klepu na dřevo, prozatím to vypadá nadějně. Jisté kruhy mylně tvrdí, že chci Epopej pro sebe. To je ale lež! Mně jde jen o to, aby se s dílem zacházelo důstojně. Pokud bychom se do toho nevložili, Epopej by dneska nebyla v Krumlově, ale v Číně. Což by byl obrovský průšvih. Vždyť není malovaná jen olejem, ale i temperou. A po takovém přesunu by mohla být strašně poškozena. I prezident International Council of Museums sídlící v Paříži poslal Praze formální dopis, že by Epopej neměla nikam jezdit. Chápete, že to zodpovědným musí vysvětlovat někdo z Francie? Zaplaťpánbůh, jak to dopadlo.

Epopej je v Moravském Krumlově vystavena od srpna. Už jste se tam na ni byl podívat?
Jistě. A doporučuju to všem. Je to tam udělané naprosto fantasticky, i co se týká technického zázemí. Jsem přesvědčen, že i ředitel newyorského Metropolitan Museum of Art by mohl závidět. Radost mám i z toho Savarinu. Jsou lidé, kteří kritizují: „Vy jste se zbláznili! Vždyť Epopej bude zahrabaná někde v podzemí! Nad ní postaví obchody, chrámy konzumu. Takové znesvěcení!“ Na to odpovídám: „A byli jste v Louvru?“ Jsou zkrátka jedinci, kteří si neuvědomují realitu. Já můžu nanejvýš doufat, že s takovým řešením by dědeček byl spokojený. Představuju si, že by řekl něco jako: „No, tak jsi to nezvoral.“

Co s vámi osobně dělá pohled na Slovanskou epopej?
Popíšu vám to na příkladu svého syna Marcuse, typického britského gentlemana s vystudovanou Cambridge. Když ve dvaceti poprvé na vlastní oči spatřil Slovanskou epopej, rozbrečel se. A to je přesně efekt, který tohle dílo má. Vybavuju si, jak bylo svého času dvanáct pláten půjčeno do Rakouska. V krásné osvětleném gotickém chrámu to tam otevíral tamní důležitý politik, o němž mi všichni říkali, že jde o kulturní gorilu, jehož umění nezajímá. Přijela limuzína, z ní vystoupil vysoký muž s tvrdou tváří. Prošli jsme to spolu, podívám se na něj a – i jemu se v očích leskly slzy! Samotné Rakušany jeho reakce totálně porazila. Jenže tohle v sobě Epopej zkrátka má. Často ji popisuju jako slovanskou odpověď na wagnerovskou hudbu. Podívejte se na škálu emocí, jakou Wagner vyvolává. Je přepestrá, od totálního odmítání po bezbřehý obdiv. Ať jste, kdo jste, vždycky na ni máte nějaký názor. Slovanská epopej umí to samé.

Je životním dílem vašeho dědečka, kterého jste nikdy nezažil. Nebavil jste se o něm alespoň s otcem?
V závěru otcova života jsme jak dědečka, tak Epopej probírali hodně. Otec s dědečkem měli zajímavý vztah – můj tatínek se přece jen narodil, když bylo Alfonsi Muchovi už 55 let. Měli se rádi, přesto si byli do jisté míry vzdálení. Jak bych to jen popsal… Otec si mohl připadat jako malý kluk, který se přes výlohu dívá do cukrárny na úžasný dort. Jejich vztah mi vlastně svým způsobem připomíná i mé vlastní dětství. Otec totiž stejně jako dědeček neustále pracoval. Pořád mám před očima, jak jsem přišel ze školy a on tamhle za stolem psal. Furt, v jednom kuse. Takže i když došlo ke společným okamžikům, ty dvě generace byly od sebe obvykle poněkud vzdálené.

Jaké další rozhovory s otcem vám utkvěly v paměti?
Různé. Třeba jsme se jednou bavili o psaní. Říkal, že při psaní je jednou z nejdůležitějších věcí použití minimálních prostředků k maximálnímu efektu. Když se probíráte jeho prózou, je to cítit. Nepotřebuje v ní žádné kudrlinky. Zase: Jisté kruhy tvrdí, že o skutečném Jiřím Muchovi nic nevím, že jsem se svým otcem nikdy pořádně nemluvil. Já vím ale své. Byť připouštím, že můj poměr s ním byl složitý. Pokud bych měl popsat náš vzájemný vztah, určitě bych nepoužil slovo blízký. Už jen proto, že jsem roku 1966 musel z Československa odejít do Británie, protože jsem chtěl jít na univerzitu, což mi tady kádrový profil neumožňoval. S otcem jsme byli v užším kontaktu až v závěru jeho života. Měl v Anglii velký soudní spor, a jelikož tam dlouhodobě pobývám, pomáhal jsem mu s tím.

Máte zpětně jasněji, kým opravdu byl?
Šlo určitě o inteligentního, férového a velice pracovitého člověka. Sám o sobě říkal, že chce být tam, kde se fackuje. Proto byl za druhé světové války v RAF, pak působil v Saúdské Arábii; bůh ví, co tam vyváděl. Bral na sebe všechna možná rizika a čekal, co se stane. Co vím, k vlastní budoucnosti měl dost specifický vztah. Věřil, že nikdy nezemře. Pramenilo to z jeho návštěvy Indie v 50. letech, kdy mu jistý místní guru prozradil: „Pokud to nikomu neřeknete, nikdy nezemřete.“ No, bohužel si to pak zjevně pro sebe nenechal…

Štve vás hodně, že je v očích mnohých redukován na pověstné divoké večírky v tomto domě a na údajnou spolupráci s StB?
Jistě. Žijeme bohužel v době, v níž lidé víc než kdy jindy rádi soudí druhé. Co k tomu můžu říct? Ať jdou lidi do háje…

Jak to tedy bylo s tou StB?
Představte si, že jste uvězněni v Jáchymově, před vámi jsou ještě dva roky. A někdo přijde s nabídkou: „Buď tady podepíšeš kus papíru a my tě pustíme. Nebo nic nepodepíšeš a zůstaneš zavřený.“ To přesně se stalo otci.

Podepsal.
Z archivu nicméně vím, že jej estébáci brzy poté přestali využívat, protože jim říkal pouze kecy. Je pohodlné dneska tvrdit, že byste se v takové chvíli nesklonil. Lidi jsou obrovští hrdinové. To ale trvá jen do okamžiku, kdy hledí do hlavně pušky. Pak se teprve pozná, kdo je kdo. O mém otci platí, že ve válce několikrát podobně vypjaté chvíli čelil. A obstál. Vybavuju si v téhle souvislosti historku z konce 50. let, kdy se na jedné večeři sešel s dirigentem Rafaelem Kubelíkem. Jakmile přišla řeč na válku, Kubelík se s otcem do sebe pustili. Otec křičel: „Co mi budeš vykládat? Za války sis klidně dirigoval v té zasr… Praze, zatímco já riskoval život, abys tu dneska vůbec mohl být.“ Můj názor je, že lidé by se měli soudit podle toho, co vykonali a co po sobě zanechali. A že zrovna můj otec to neměl jednoduché. Já se narodil roku 1948, on byl o dva roky později zatčen. Prokurátor mu navrhoval trest smrti, dostal šest let. Poprvé jsem ho viděl, když mi byly čtyři.

Jaké to bylo?
Jako z Doktora Živaga. Jeli jsme s maminkou vlakem, byl krásný den. Najednou se tísníme se spoustou dalších žen a dětí u velkého plotu, za nějakou dobu stojíme v obrovském sále zaplněném neoholenými, smrdícími muži. Jeden takový mě zdvihnul, pokusil se mi dát pusu. Já se štítivě odtáhnul. Strašné. Otec si tehdy prošel opravdu hroznými věcmi. I maminka. Představte si, že rok po otcově zatčení vůbec nevěděla, kde její muž je. A on byl zadržovaný jen několik desítek metrů odsud, v pověstném hradčanském Domečku. Mučil ho tam pan Kamil Pixa, pěkná svině.

Muž, který se vaší rodině mstil ještě po revoluci.
Bohužel. Britský novinář Charles Laurence na základě rozhovorů s Pixou napsal knihu o tom, že můj otec na pokyn StB sváděl manželky západních diplomatů. Nakydal na něj strašné množství vymyšlené špíny. Smutné je, že Laurencovu knihu chválily i různé významné světové osobnosti píšící o špionáži. Prý: „Oh, wonderful book!“ Odpornost, všichni panu Pixovi naletěli. Celé je to hrozně smutné. My jsme se s Laurencem dřív znali, jeho otec pracoval v Praze na ambasádě. Dlouho jsme se neviděli, najednou se ozval až dva roky před matčinou smrtí: „Budu v Česku, můžu se za tebou podívat?“ Přijel, matka ho pohostila. O nějaké knize nepadlo ani slovo. Když pak vyšla, pro maminku to byla hrozná rána. Brzy na to zemřela. Jeden příbuzný tvrdí: „Furt do ní bušili. Poslední kapkou byla tahle zrada. To jí porazilo.“

Když už mluvíte o mamince – není trochu nespravedlivé, že se v příběhu o rodině Muchových často zapomíná na její ženské hrdinky?
Je pravda, že zrovna maminka byla velkou hrdinkou. To ona zachránila zdejší dědictví po Alfonsi Muchovi, když sem vtrhli estébáci a chtěli všechno konfiskovat. Zavolala tehdy britského velvyslance, který sice neměl žádné pravomoci, přesto příslušníkům řekl, že paní Muchová je pod ochranou Jeho Veličenstva krále Jiřího. V 70. letech se navíc rozhodla vrátit do rodné Británie jen proto, aby otci usnadnila případná vycestování na Západ – oficiálně pak mohl žádat o návštěvu své ženy ve společné domácnosti. Mého tatínka absolutně milovala. Po jejím odchodu se v tomhle domě usídlily jiné ženy, pořádaly se tu už zmíněné hodně divoké večírky. Jakmile na to ale někdy přišla řeč, moje maminka vždycky láskyplně opakovala: „Nesuďte Jiřího podle toho, s kým co dělá. Je to umělec. A člověk, který za války pro svůj národ riskoval vlastní život.“

Tagy:

Hlavní zprávy

Přes sto hodin výpovědí a výhrůžky smrtí. Soudní tahanice Deppa a Heardové čekají na verdikt
Soudy

Přes sto hodin výpovědí a výhrůžky smrtí. Soudní tahanice Deppa a Heardové čekají na verdikt

Po šesti týdnech výpovědí v pátek v soudní síni v americké Virginii zazněly závěrečné řeči advokátů herců Johnnyho Deppa a Amber Heardové, bývalých manželů, kteří se nyní vzájemně obviňují z pomluvy a fyzického a psychického napadání a týrání a požadují po sobě astronomické odškodné. Deppovi právníci požádali porotu, aby herci „vrátila zpátky jeho život“ tím, že uzná Heardovou vinnou z pomluvy. Obhájci herečky zase porotcům řekli, že se její život proměnil od začátku sporu v peklo a že se ji Depp snaží cíleně očernit kvůli tomu, že jej opustila.

Infobox

Válka na Ukrajině

sledujeme živě
00:34

Svoboda: Na Ukrajině nás čeká ještě tuhý zápas. Ani Putinův odchod by neznamenal jistotu

23:58

Donbas bude opět ukrajinský, má jasno Zelenskyj

23:22

Prezident Putin ujistil rakouského kancléře Nehammera, že je připraven aktivně jednat s Ukrajinou o výměně vězňů

22:56

Za Trumpa by k válce nedošlo. Razil teorii mír skrze sílu, říká jeho poradce

Hrozí Česku turecký inflační scénář? Čelíme modelu „nakup, bude dráž“, říká Zlámalová

Ze strachu z dalšího růstu inflace se v Česku roztáčí nebezpečná spirála inflačních očekávání. V pořadu 360° to uvedla analytička Echo24 Lenka Zlámalová. Mimo jiné připomněla, že meziročně cena například oblečení vzrostla o 120 %. S komentátor Lidových novin Petrem Kamberským a ekonomem Petrem Dufkem vysvětlili, co je podle nich důvodem zvyšujících se cen.

Soutěžte o vstupenky na ČESKOSLOVENSKÝ ROCKFEST 2022

Ve dnech 3. až. 4 června 2022 se uskuteční 2. ročník Československého Rockfestu, který bude větší, hlasitější, hudebně našlápnutější a hlavně na celé 2 dny! Festival proběhne ve venkovním areálu před pavilonem P na Brněnském výstavišti.A vy teď máte možnost vyhrát vstupenky na tuto velkolepou show. Tak neváhejte a soutěžte s námi!

Ševčík ke zdražování: Vyměňme dresy eurohujerů za ty české. Demagogie, zlobí se Petříček

Exministr zahraničí Tomáš Petříček (ČSSD), místopředseda Přísahy Jaroslav Pelc a ekonomický expert Trikolory Miroslav Ševčík v pořadu Divoká karta na CNN Prima NEWS představili své návrhy, jak by vláda mohla řešit rostoucí ceny. Ševčík apeloval, aby vláda „převlékla eurohujerský dres za český“. S narážkou na Green Deal však nesouhlasil exministr.

Policie pátrá po 14leté dívce z Kolínska. Jsem s kamarádem, napsala rodině a už se neozvala

Policie pátrá po čtrnáctileté Lence Kaňkové z obce Barchovice na Kolínsku. Dívka naposledy komunikovala s rodinou v pátek v podvečer, kdy uvedla, že je se starším kamarádem. Od té doby se nikomu neozvala. Naposledy byla vidět večer po 20. hodině v obci Horní Police v okrese Česká Lípa. Podle informací policie zveřejněných na internetových stránkách vypadá starší, na 16 až 17 let.

Češi si věří, porážky jsou minulost. Jalonen popsal přípravy na Kanadu

Dvě poslední překážky jsou před českými hokejisty na mistrovství světa, aby naplnili předsevzetí finského kouče Kariho Jalonena o cestě za zlatem. V sobotním večerním semifinále je čeká obhájce prvenství Kanada. Výhra by národnímu týmu zajistila první medaili z velké akce od roku 2012, porážka ho pošle do souboje o bronz proti horšímu ze zápasu Finsko–USA. Utkání s Kanadou začne v Tampere v 17:20.

Role Draculy se mnou hodně zamávala. Od zblbnutí mě zachránili kamarádi, přiznává Hůlka

Daniel Hůlka začínal jako operní zpěvák. Role v českém muzikálu Dracula mu ovšem změnila život. Ze dne na den se z něj stala muzikálová hvězda a jak sám přiznává, byly časy, kdy mu sláva stoupla do hlavy. Toto období prý ale netrvalo dlouho. Vrátit se zpátky na zem mu totiž pomohli jeho kamarádi. Hůlka se o tom rozpovídal v pořadu Povídej na CNN Prima NEWS.

Novinky kolem brutálního útoku v texaské škole. Policie vyčkávala i přes prosby o pomoc

Vedení texaské policie v pátek po třech dnech sílící kritiky připustilo, že policisté udělali špatné rozhodnutí a příliš dlouho otáleli se zásahem proti střelci na základní škole ve městě Uvalde, který v jedné z učeben zastřelil 19 dětí a dvě učitelky. Téměř 20 policistů stálo více než tři čtvrtě hodiny před dveřmi učebny, v níž se střelec zamknul, a čekali na příchod zásahové jednotky pohraniční stráže. Až poté policisté vnikli dovnitř a pachatele zastřelili. Velitel zásahu se podle šéfa texaského ministerstva pro veřejnou bezpečnost Stevena McCrawa domníval, že děti v učebně nejsou v ohrožení.

Chaos v počtech i lokacích. Část romských uprchlíků na Rokycansku odjela neznámo kam

Cizinecká policie spolu s pracovníky krajského úřadu v Plzni v pátek dopoledne prověřovala identitu ukrajinských Romů, kteří už několik dní bydlí ve Strašicích na Rokycansku. Do objektu soukromého majitele přijeli z pražského Hlavního nádraží. Kontrola ukázala, že část z nich již odjela. Obec ani kraj tak až do pátku neměly přehled, kolik lidí v objektu skutečně přebývá.

Sledujte Partii s Jurečkou a Juchelkou: Pomáhá vláda českým občanům rychle a efektivně?

Vláda rodinám slíbila pět tisíc korun na dítě, nezůstane ale jen u slibu? Pomáhá vláda efektivně a rychle? Partie Terezie Tománkové nabídne názorový duel ministra práce a sociálních věcí z KDU-ČSL Mariana Jurečky a poslance za hnutí ANO Aleše Juchelky. Ve druhé části bude pokračovat velká politická diskuse s ministrem kultury Martinem Baxou z ODS, předsedou pirátských poslanců Jakubem Michálkem, šéfem Ústavně-právního výboru Radkem Vondráčkem z ANO a poslancem Janem Hrnčířem z SPD. Nedělní Partie startuje v 11 hodin.

Domácí zpravodajství

GLOSA: Andor „Horst Fuchs“ Šándor si nás namazal na chleba. Mám kryt, mám klid!

Andor Šándor je génius. Prostě je. Celé Česko se mu směje za čtvrteční velkolepou tiskovku, na které neoznámil všemi očekávanou kandidaturu na prezidenta, ale místo politické kariéry odstartoval tu teleshoppingovou a prezentoval iBunker, tedy bunkr pro celou rodinu za 350 litrů. S heslem „Mám kryt, mám klid“ (fakt je to oficiální heslo společnosti) vyrazil do boje jako novodobý bezpečnostní Horst Fuchs.

Praha brojí proti popíjení na veřejnosti. Kde všude hrozí od července pokuta za alkohol?

Praha rozšíří počet veřejných míst, kde je zakázáno pití alkoholu, z 837 na 1036. Novou vyhlášku, která to stanovuje, ve čtvrtek schválili zastupitelé s platností od července. Zákaz se nově bude týkat také náplavek, kde bude zákaz pití platit od půlnoci do 09:00. Nově rovněž bude pro postih stačit mít otevřenou lahev alkoholu, zatímco dosud museli strážníci přistihnout konzumenta přímo při pití.

Vynalézavý senior vyřešil zdražování energie. Odmontoval elektroměr a jede „na sebe“

Svérázným způsobem vyřešil zdražování energií důchodce z malé vesnice na Tachovsku. Jako velký kutil vymyslel způsob, jak se obejít bez dodávek elektrické energie od distributorů. Bývalý truhlář musí vyjít s 11 tisíc vysokým důchodem a když mu přišlo navýšení záloh na elektřinu o 50 procent, rozhodl se k razantnímu kroku. V únoru si nechal odmontovat elektroměr.