Jak se vyhnout prázdninovému chaosu na letištích? Do Spojených států nedává cesta autem smysl, do Spojeného království už je to zajímavá alternativa. Aktuálně ji vyzkoušel reportér CNN Prima NEWS na trase Ostrava–Wrocław–Lipsko–Essen–Antverpy–Bruggy–Calais–Dover–Lewes–Portsmouth, která měří 1 726 km. Nejdražší benzin čepují v Anglii (58 Kč), nejlevnější v Polsku (39 Kč). Za trajekt přes kanál La Manche se sice platí více než za místo v letadle, auto je ovšem výhoda, když řidič dostane covid. Nemusí do izolace.
Cesta automobilem do Velké Británie má ve srovnání s leteckou dopravou řadu interesantních výhod, ale i stejné množství setsakramentských nevýhod. Už preventivní kontrola v autoservisu před tak náročnou cestou něco stojí. Není ale povinná. A stejně tak lze ušetřit pár stovek, které jsme jaksi pro strýčka příhodu zaplatili za připojištění vozu. To zaručuje případný „gratis“ odtah automobilu třeba z belgické dálnice až do Česka.
Benzin za 39 korun
Vzhůru ke kanálu La Manchce a proslulým doverským útesům! „Dover jest bod evropské pevnině nejbližší, a poněvadž cestovatelé nejraději co možná nejkratší cestu po moři vyhledávají, jde největší část osobní dopravy mezi Anglií a kontinentem na Dover,“ informoval české cestovatele už roku 1892 jistý Josef Kalis v knize Feuilletony z cest. V roce 1892 byla výroba automobilů v plenkách a jistý Rudolf Diesel teprve podával patent na motor spalující naftu. Dnes přes Dover míří do nitra Spojeného království až pět milionů nákladních a osobních vozů ročně.
Z Ostravy vyjíždíme směrem na polskou Racibórz a Krapkowice, kde se připojíme na polskou dálnici A4. Na zmiňovaném asi osmdesátikilometrovém úseku lze koupit litr benzinu za cenu 7,36 polského złotého, což při aktuálním kurzu na kreditních kartách České spořitelny (1 złoty = 5,30 Kč) znamená, že litr Naturalu přijde u severních sousedů na 39 korun. U Krapkowic také přetínáme 51. rovnoběžku severní šířky, které se teď budeme sveřepě držet až do Portsmouthu v jižní Anglii.
Nad ránem ve všední den lze jízdu Polskem označit za plynulou. Z Krapkowic do Wrocławi občas dosáhneme i na povolený rychlostní limit 140 km/h, pokud se zrovna nepředjíždějí kamiony, což je oblíbený sport nejen českých „profesionálních“ řidičů. Nejdelší prostoj v zácpě ale trvá pouhých 13 minut. Z Wrocławi k německé hranici u Zhořelce (Görlitz) vede převážně rychlostní čtyřproudá silnice s limitem 110 km/h a bez odstavného pruhu, takže tady jakýkoliv karambol může způsobit mnohahodinové zastavení dopravy. Vyplatí se sledovat alespoň aplikaci pro zobrazení map, která ucpané silnice vybarvuje červeně a odhaduje zdržení v minutách.
I Polsko je elektronické
I když na polské dálnici stojí mýtné brány s pokladnami podobně jako třeba ve Francii, nikdo nevybírá poplatky. To je matoucí, proto si napřed myslíme, že jde o úlevu varšavské vlády pro řidiče v době ropné krize. Obdobně jako politici dočasně zrušili DPH u potravin. Omyl! Od 1. ledna 2022 se za průjezd polskými dálnicemi platí elektronicky, například přes portál etoll.gov.pl. A zaplatit lze i tři dny poté, co placeným úsekem projedete, jinak hrozí pokuta zhruba 2 500 korun.
Po doplnění paliva před německými hranicemi míříme k Drážďanům. Tady se cestovatelé na čtyřech kolech z východu Moravy spojí s těmi, kteří ke kanálu La Manche míří z Prahy. „Severní“ německá trasa přes Drážďany, Kassel a Dortmund je zkušenými řidiči upřednostňována před „jižní“, tedy z Prahy na Norimberk a Mannheim, po které se šinou také proudy aut mířící do Středozemí. Průjezd Německem zhruba po jednapadesáté rovnoběžce je plynulý.
Obrovskou výhodou svobodného pohybu po vlastní ose jsou kulturně-historické zastávky. Prvním skvostem pro naši osádku je saské město Míšeň (Meißen) s honosnou katedrálou a mnoha dalšími památkami. Posléze při průjezdu pohořím Harz navštívíme třetí největší památník v Německu: monumentální Kyffhäuserdenkmal z roku 1896, který trochu připomíná čínské pagody. Gigantická stavba na kopci působí efektně už při pohledu z dálnice A38, památník je věnován sjednotiteli Německa císaři Vilému I. a také středověkému vládci Friedrichovi I. Barbarossovi.
V Německu za 45 korun
Benzin doplňujeme po sjezdu z dálnice v Essenu, u pumpy Aral platíme za litr Superu E10 45 korun. I když jde o nejlevnější řadu paliva, ve srovnání s českým a polským benzinem je hned poznat vyšší kvalita, takže motor „přede“ spokojeněji, a ten rozdíl je opravdu slyšet! Hladký je i průjezd Holandskem, kde si musíme hlídat tachometr. Na dálnici do Eindhovenu je maximální rychlost často omezena na stovku. Nizozemsko je malé, a tomu zřejmě musí odpovídat i rychlost, aby řidiči zemi tulipánů úplně nepřehlédli. Benzin je v Holandsku výrazně dražší než v Německu, v sousední Belgii lze tankovat za české ceny.
Kolem deváté večer se ubytováváme v penzionu v Bruggách, což je belgické město s titulem památky UNESCO. Za nocleh pro dvě osoby v hotýlku B&B Pickery platíme 1 380 Kč, do historického centra je to čtvrthodinka. Naplněni čerstvými dojmy z úspěšného britského thrilleru V Bruggách režiséra Martina McDonagha si ještě stačíme užít něco z nočního „nejnudnějšího města na světě“. Gotika se střídá s renesancí, nasvícené plavební kanály „belgických Benátek“ romanticky obepínají historické jádro a počet turistů je naštěstí snesitelný. U stánku s pivem na tržnici Vismarkt sedí jen domorodci, kteří si přišli zatančit tango. Zkoušíme višňové pivo Liefmans Kriek, které doplníme belgickým národním ležákem Jupiler.
Trajekt není zadarmo
Druhý den cesty do Spojeného království začínáme kávou u středověké brány Ezelpoort, která mezi kanály v Bruggách stojí od 13. století. Dvě hodiny poté už se v letovisku Sangatte západně od francouzského Calais smáčíme v moři, letošní vedra činí z této atlantické výspy téměř mediterán. V Německu, Nizozemsku i Belgii se po dálnicích pořád frčí zdarma, gratis je i francouzská dálnice mezi Belgií a přístavy Dunkerque a Calais.
Se vzpomínkou na vylodění spojenců tady v Normandii v červnu 1944 myslím na patologickou touhu některých mužů po válce a krvi. I takoví se přitom dokážou dopracovat až do čela zemí. Mířím na trajekt v Calais, vybrali jsme irskou společnost Irish Ferries, cesta do Anglie a zpět s dvěma osobami v osobním voze stojí cca čtyři tisíce korun (166 eur), může být však i mnohem vyšší. Záleží také na štěstí, cestovatel musí prostě klikat na internetu a hledat nejlevnější lodní lístky.
Cestu autem radikálně prodražuje palivo, za benzin při spotřebě 5,9 litru na 100 km jsme na cestě z Ostravy do anglického Portsmouthu a zpět domů utratili cca 10 tisíc korun.
Pod čtyři tisícovky však zpáteční lodní lístky pro dvě osoby asi koupit nelze. Letadlem z Ostravy, Katovic či Krakova do Londýna a zpět mohou dva cestující aktuálně letět za 3 000 až 4 000 korun. Cestu autem ale radikálně prodražuje palivo, za benzin při spotřebě 5,9 litru na 100 km jsme na cestě z Ostravy do anglického Portsmouthu a zpět domů utratili cca 10 tisíc korun. Buď jak buď, vyhnuli jsme se možným stresům na přeplněných letištích, na kterých pořád ohlašují další a další zrušené lety.
Otevřete kufr, pane!
Odbavení v přístavu Calais se napřed jeví jako zdlouhavé, i když tady v podvečer není bůhvíjaký provoz. Na prvním checkpointu se kontrolují palubní lístky, ale když přijedete do přístavu s velkým předstihem před odplutím zamluveného trajektu, jak se to stalo i nám, ochotně vás přebukují na dřívější plavidlo. Nejpodstatnější je číslo „linie“, které vám v „budce“ určí, v našem případě musíme najít molo číslo 114. Přístav je obrovským bludištěm a bez tohoto numera nikdo svoji loď nenajde.
Cestou k molům narazíte na checkpoint britské pohraniční policie i celníků. Je to nepříjemná zastávka, poněkud povýšení úředníci Jejího Veličenstva dávají očividně najevo, že tady končí Evropská unie. Odbavování jde pomalu, nedovedu si představit délku zdržení, když se tu srotí stovky aut, dneska jsou jich pouze desítky. Britský celník žádá otevření kufru vozu a vyptává se na cíl cesty, samotný obsah zavazadel vidět nechce. Zlatý Schengen!
Trajekt odplouvá jen deset minut poté, co devět let starý peugeot nalodíme do podpalubí. Další loď společnost Irish Ferries vypraví přes kanál už za hodinu, přívoz má permanentní provoz a v noci jsou i mírnější ceny. Suma sumárum, celé odbavení od prvního checkpointu do vyplutí lodě nakonec trvalo pouhou hodinu, to je prý velmi slušný čas.
Fish and chips za 500 korun
Do anglického Doveru dopluje trajekt za 90 minut, někdo plavbu tráví na palubní vyhlídce, další v lodních obchodech anebo v jídelně. Pestrou společnost řidičů kamionů ze všech koutů Evropy doplňuje početná rodina ortodoxních Židů s pejzy a modlitebními řemínky. Britské a polské familie si střídavě poroučejí ryby anebo krůtí stehna, potkáváme i rumunské Romy, španělské studentky, slyšet je turečtina, dánština, arabština i další jazyky. Za občerstvení pro řidiče se v tomhle babylonu pořádně platí. Ryba s hranolky (Fish and chips) stojí 500 Kč, je to nejdražší občerstvení na cestě. Polévka přijde skoro na dvě stovky. U polské Wrocławi jsme za tradiční zapiekanku (zapečená veka s přílohami na způsob pizzy) platili jen 60 Kč.
Asi po hodině plavby se anglické doverské útesy stávají pořád fotogeničtějšími, zvláště teď při západu slunce. Pro většinu cestujících je to ale mnohokrát spatřená „nuda“, která už dávno nevzrušuje. „Město Dover leží pod vysokými skálami při ústí úzké úžlabiny, kterou řeka Dour šikmým směrem mezi skálami k moři protéká. Po skalách nad městem po obou stranách viděti fortifikace,“ popisoval Dover český spisovatel Josef Kallis v roce 1892. Skály jsou ohromující i za dalších 130 let, stejně tak zbytky britských pevností. Právě tudy do Británie pronikli staří Římané, zatímco Napoleonovi ani Hitlerovi se na půdu království nepodařilo nikdy vstoupit.
Za občerstvení pro řidiče se v tomhle babylonu pořádně platí. Fish and chips stojí 500 Kč, je to nejdražší občerstvení na cestě.
Jak se jezdí vlevo
Výjezd z trajektu britská policie pouze sleduje z kontrolních stanovišť, osobní vozy prý zastavuje namátkově a zřídkakdy. Největším problémem pro našince je jízda vlevo. I v českých zemích se od počátku automobilismu na konci 19. století jezdilo vlevo, přičemž jízdu vpravo nařídily až německé okupační úřady v březnu 1939, ale to všechno už bylo dávno. Teď je třeba zvládnout hlavně kruhové objezdy, z těch velkých přitom mají strach i leckteří angličtí řidiči.
Spojené království má mezi řidiči pověst „země kruhových objezdů“. Nejen těch reálných s ostrůvkem uprostřed, na mnohých křižovatkách jsou objezdy jen namalovány bílými čarami. Přednost mají stejně jako jinde v Evropě řidiči svištící po kruháči, po kterém se jezdí ve směru hodinových ručiček. Kdo ale k objezdu teprve dojíždí, měl by mít předem jasno, který výjezdem ho chce opustit, což mu řekne navigace. Nájezd na objezd má totiž často tři i čtyři pruhy a správný pruh je třeba bryskně zvolit již před vjezdem do této „magické britské spirály“.
Kdo se chystá opustit kruhový objezd již prvním výjezdem, musí před ním zastavit v levém pruhu a blikat vlevo. Do středního či dvou středních pruhů se vjíždí bez blikání, ale při nájezdu do vnitřního kruhu se signalizuje pravým blinkrem. Vnější pruh slouží pro odbočení na nejbližší výjezd, vnitřní pruhy objezdu na druhý, třetí, čtvrtý či další výjezdy. Čekáme tedy bláznivé spirálovité kličkování, praxe je naštěstí jiná.
Řidiči jsou ohleduplní, navíc mnozí mají sami potíže s volbou správného pruhu, takže se to nakonec prostě „nějak udělá“. Spatřili jsme i řidiče, který se držel jen v krajním vnějším pruhu, přitom odbočoval až čtvrtým výjezdem. Jede se svižně, ale ne tak, že by někdo nedobrzdil. Řidič si však vydechne, když je kruháč opatřen i semafory, což je ve velkých městech stále častější jev.
Večer v hrabství Sussex
Když máte britského řidiče před sebou, je to lepší než být „králem“ prázdné silnice a podvědomě se vrátit k životu nebezpečné jízdy vpravo. Z Doveru do více než 200 kilometrů vzdáleného přístavu Portsmouth jsme to vzali venkovskými silničkami, abychom si ještě prohlédli večerní Lewes, pitoreskní středověké hlavní město hrabství Sussex. Na jízdu vlevo je nutno myslet permanentně, stejně tak na ostrovní rychlostní limity, které jsou uvedeny v mílích (mph). Jedna míle má metrický rozměr 1,6 km.
„Třicítka“ v obcích tak znamená, že lze frčet maximálně rychlostí 48 km/h. Mimo vesnice je obvyklá „šedesátka“, tedy rychlost 96 km/h a na dálnicích je povolena maximálně „sedmdesátka“, což je 112 km/h. Na trase po hrabství Sussex je většinou i mimo obce rychlost omezena na padesát (80 km/h) a v ulicích Lewesu dokonce na dvacet mil v hodině (32 km/h). Pivo se čepuje v pintách, ale benzin naštěstí v litrech a stojí 58 až 60 korun.
Sussexský venkov je autentický a jakoby zakonzervovaný v minulých stoletích, obce jen zřídka hyzdí nějaké podnikatelské baroko či jiné architektonické hrůzy à la Česko. Je to nádherná vyhlídková jízda srdcem jihozápadní Anglie, na dálnici se připojíme až ve vyhlášených lázních Brighton, kde v exotickém přímořském pavilonu rád trávil prázdniny anglický král Jiří IV.
Covid a izolační vůz
Po půlnoci jsme v cíli, ve dvousettisícovém přístavu Portsmouth, který je hlavní základnou britského námořnictva a kotví zde i dva nové britské křižníky čili letadlové lodě Queen Elizabeth a Prince of Wales.
Do Anglie jsme přijeli za těhotnou dcerou a ráno nás s manželkou čeká nemilé překvapení. Po testování na covid jsme oba pozitivní, nejspíš jsme infekci chytli ještě doma, ačkoliv testy v Česku nemoc neprokázaly. Nic naplat, budoucí maminku nesmíme zákeřnou nemocí ohrozit, takže se „otáčíme na podpatích“ a vracíme za kanál La Manchce. Máme obrovskou výhodu, že jsme do Spojeného království přijeli autem, cestou tak nemůžeme nikoho nakazit. A na trajektu buď zůstaneme ve voze, anebo se uchýlíme někam do opuštěného rohu na otevřené palubě.
Aktuálně sice britské úřady nežádají při vstupu do země žádné testy ani potvrzení o očkování, nakažené však žádají, aby se izolovali. Epidemiologická opatření také říkají, že ve vlastním voze lze i s covidem Velkou Británii opustit. Nikoliv ovšem leteckou dopravou. Týdenní izolace v britském hotelu by pořádně zahýbala rodinným rozpočtem, vlastní auto je proto v tuto chvíli neuvěřitelnou výhrou. Happyend? Těžko říct, auto náhle proměněné v izolační vůz teď musí zdolat dalších 1 726 kilometrů! „Ten covid je pořád pěkná sviňa,“ říkáme si po nastartování vozu, když v Portsmouthu najíždíme na dálnici A3(M) ve směru na Londýn a doverské útesy.
