Zemřít je dnes snadné: Asistovanou sebevraždu provádí řada zemí, zájemce musí dobře zaplatit

Asistovanou sebevraždu označovanou anglickou zkratkou VAD (Voluntary assisted dying) mohou zprostředkovatelé poskytovat jen v několika zemích světa, mezi které se z evropského kontinentu řadí kromě Švýcarska ještě Belgie, Německo, Rakousko, Španelsko, Nizozemí, Portugalsko, Lucembursko a za určitých podmínek také Německo. Ve světě jsou asistované sebevraždy povolené v Kanadě, některých státech Austrálie a USA, v Kolumbii a na Novém Zélandu.

K TÉMATU: Slovenská herečka šokovala. Rozhodla se ukončit život a podstoupila asistovanou sebevraždu

Mediální prostor v Česku a na Slovensku tento týden rozvířila zpráva o asistované sebevraždě slovenské herečky Kataríny Pavelekové trpící nevyléčitelným nervovým onemocněním. Ve svých posledních vzkazech před smrtí na sociálních sítích napsala, že v důsledku vážné nemoci ji postupně opustily fyzické i duševní síly a není schopna dále prakticky fungovat, natož si užívat života, jak byla zvyklá. Proto se v 41 letech rozhodla své trápení ukončit na specializovaném pracovišti ve Švýcarsku. Podobnou cestu volí čím dál více lidí, nemusí přitom ani trpět nevyléčitelnými nemocemi – někdy stačí „pouhá“ deprese.

Obchod se smrtí? Ne tak docela

Nejdéle je asistovaná sebevražda legální ve Švýcarsku, a to už od roku 1942, přičemž organizace Exit VAD poskytuje už od roku 1982. Podmínkou pro asistenci při dobrovolném umírání je absence majetkového prospěchu zprostředkovatele, což je často zdrojem kontroverzí. Není totiž výjimečné, že budoucí sebevrazi odkáží svůj majetek zajišťující firmě.

Zákaz majetkového prospěchu zprostřekovatele sebevraždy je tak kličkou obcházen. Aby člověk ukončil své životní trápení, ať už je jakékoliv, je zapotřebí, aby se stal členem nebo, chcete-li, přispěvatelem konkrétní organizace, která asistovanou sebevraždu poskytuje, a zaplatil členský příspěvek, jehož výše odpovídá výdajům spojeným se sebevraždou a následnými úkony.

„Jsme nezisková organizace. Ten, kdo má málo peněz, má právo na výjimku při využití služeb. Někteří naši členové platí poplatky z filozofických důvodů, i když jsou zdraví. Jiní zas jsou vážně nemocní a přemýšlejí, jak odejít,“ popsal v rozhovoru pro Český rozhlas Silvan Luley, právník švýcarské organizace Dignitas, která je jedním z nejznámějších poskytovatelů VAD a sebevrahům asistuje od roku 1998.

Opravdu chcete umřít?

Každý, v kom uzraje rozhodnutí ukončit dobrovolně svou pozemskou pouť, se musí nejprve zaregistrovat u společnosti asistovanou sebevraždu poskytující. K žádosti přiloží svůj životopis, zdravotní dokumentaci a také instrukce a požadavky spojené s odchodem ze života a dobou následující bezprostředně po smrti. Žadatele vzápětí kontaktuje pracovník organizace, který bude budoucího sebevraha provázet na jeho cestě k definitivnímu konci.

Například u organizace Dignitas projde budoucí sebevrah několikaměsíčním obdobím konzultací s odborníky a několikrát s časovým odstupem musí písemně i ústně projevit svou vůli asistovanou sebevraždu podstoupit, naposledy bezprostředně před výkonem. „Ze všech lidí, kteří dostanou od lékaře předběžný souhlas s asistovanou sebevraždou, k ní přikročí asi jen 14 procent. A z nich asi pár dalších odejde doslova ze smrtelné postele, protože si to rozmyslí,“ řekl právník Luley

Podle odborného magazínu pro etiku v lékařství BMJ Journals asi 21 procent lidí podstupujících asistovanou sebevraždu netrpí nevyléčitelnými chorobami a k asistované sebevraždě je vedou jiné důvody. Mezi klienty tak patří i lidé, trpící „pouhou“ depresí.

Právník Dignitas však ve zmíněném rozhovoru tento údaj do jisté míry dementoval: „Smrtící látku, kterou používáme, může předepsat jen nezávislý lékař. A ten to neudělá, pokud pacient nemá nějakou vážnou diagnózu. Není to tedy Dignitas, kdo rozhoduje o tom, kdo vlastně může žádat asistovanou sebevraždu, ale doktor, který pacienta prohlédne, promluví s ním a pečlivě prozkoumá jeho stav.“

Tím je nastoleno další ožehavé téma, a sice otázka lékařské etiky. „Co to vlastně znamená léčit? Uzdravovat? Lékař má lidem pomáhat,“ odpovídá si sám na řečnickou otázku právník Dignitas. Společnost Diginitas každopádně v několika případech asistované sebevraždy experimentálně použila také zadušení člověka pomocí helia, aby se organizace vyhnula nutnosti nechat si jed předepsat od lékaře. Například v Nizozemsku je ale výslovnou podmínkou absolvování asistované sebevraždy „nesnesitelné utrpení bez vyhlídky na zlepšení“. Podobné pravidlo platí také v Rakousku a dalších zemích. V Nizozemsku je dále možné spáchat VAD už ve dvanácti letech, podmínkou je však souhlas zákonného zástupce, od šestnácti jej člověk nepotřebuje.

Jako plánování dovolené

Na stránkách jednotlivých organizací najdete v souvislosti s prováděním VAD zpravidla podobné praktické instrukce, jako když jedete na dovolenou v cizím městě. Dozvíte se, jaké aerolinky létají na nejbližší letiště, jak se nejsnáz dostanete do místa, kde je sebevražda realizována, a kde je dobré si zabookovat hotel pro pobyt před vlastní „operací“. Pro případ dalších nečekaných vydání nad rámec zaplacené služby vás společnost také informuje, kde naleznezte nejbližší banku, bankomat nebo pojišťovnu.

Kontroverzním privilegiem člověka rozhodnutého pro předčasnou smrt je možnost určit si den odchodu ze života. Zatímco u občanů země, kde je „instantní smrt“ posyktována, obvykle pracovníci společnosti navštíví svého klienta v jeho domově, cizincům je služba poskytnuta v sídle organizace nebo v pronajatém bytě, kam se na základě předchozí dohody v určenou dobu dostaví sám nebo se svým doprovodem, což je podle Dignitas případ drtivé většiny dobrovolných sebevrahů.

Na místě už vše probíhá poměrně rychle. Klient je uveden do klidné místnosti, kde ulehne na lůžko a obvykle je mu podán přípravek zamezující zvracení. Po pozitivní odpovědi na dotaz ohledně vůle skutečně spáchat sebevraždu vypije „pacient“ zpravidla barbiturát pentobarbital sodný přimíchaný do vody nebo ochuceného nápoje. Během necelé minuty obvykle upadne do bezvědomí a samotná smrt nastává během dvaceti minut, což ale pozůstalý sám úplně snadno nepozná, protože umírající nebývá připojen na žádné přístroje.

Klíčové z právního hlediska je, aby si přípravek iniciující zastavení životních funkcí byl člověk do těla schopen vpravit sám, tzn. vypít nápoj s jedem nebo např. vlastním úkonem aktivovat kapání roztoku do žíly. V opačném případě by šlo o eutanázii, tedy zbavení života jinou osobou, nikoliv sebevraždu, což není legální nikde. Po smrti dotyčného je poskytovatel připraven se o zemřelého postarat a zařídit všechny náležitosti a činnosti následující po smrti člověka tak, jako to známe i v případě přirozené smrti. Záleží samozřejmě na předchozí dohodě, resp. výši „členského příspěvku.“

A kolik celý proces stojí? Potenciálního sebevraha vyjde s kompletním servisem průměrně na 10 000 švýcarských franků, což je necelých 250 000 korun.

V Česku nelegální

Český právní řád přes dílčí snahy zatím možnost dobrovolného úmrtí s asistencí třetí osoby nezná. Případná asistence u sebevraždy je kvalifikována jako „účast na sebevraždě“ podle § 144 trestního zákoníku (sazba podle odst. 1 činí až 3 roky), a to i ve stádiu pokusu, sebevražda sama o sobě trestná není. Usmrcení člověka na jeho žádost (eutanázie) se však u nás trestá jako vražda.