Utrpení zvířat je všude. Jsou toho plné sociální sítě. Alespoň ty moje. A proč? Protože jsem si řekla, že bych měla vědět o všem. A že před tím nesmím zavírat oči. Jenže co můžu dělat s tím, když vidím týrání zvířat v jiné zemi? Nebo dokonce na jiném světadílu? Můžu podepsat petici. Můžu to sdílet a zranit další lidi, o kterých vím, že mají dobré srdce, ale touhle cestou se jít nerozhodli. Můžu nadávat. Anebo začnu pomáhat tam, kde vím, že na to moje síly stačí.
Je těžké se ovládnout, když vidíte, jak nevinný bezbranný tvor trpí kvůli člověku. Nejdřív nastupují emoce. Šok, zděšení, slzy, vztek. A pocit bezmoci. A nenávist k lidské rase. Touha podělit se o tyhle emoce s ostatními. Protože oni by to přece měli vědět, ne? Není správné, že se tohle děje!
Celý tenhle emotivní kolotoč se opakuje několikrát za den. Každý den. Protože lidé, kteří milují zvířata, nechtějí zavírat oči před jejich utrpením. I když jim třeba nemohou pomoci. Pocit, že musí odsoudit člověkem páchané zlo, je příliš silný. Protože mlčení znamená souhlas. Nebo ne?
A tady se začínají lidé dělit. Jedni si zvolí cestu dlážděnou emotivním kolotočem a vzrůstající nenávistí k lidem. Vulgarity neznají mezí a vyzývají ostatní, aby pomohli. Sami však nepomohou.
Druzí se rozhodnou, že pouhé vypouštění a znovunaplňování nádrží nenávisti a bezmoci nikam nevede. Proto je potřeba jít a něco udělat. Něco, co může pomoci – ne těm všem, kteří trpí každou vteřinou. Ale těm, na které síly jednoho člověka stačí. Známé pořekadlo praví, že první krok je nejtěžší. O to inspirující ale je pro ostatní. Ano, stále jsou kolem něj trpící zvířata. Ale on ví, že jim může pomoci. Že alespoň jednomu zvířeti může změnit svět. Když už nemůže změnit svět nás všech.
„Láska ke zvířatům ze mne učinila lidskou bytost.“
Albert Schweitzer
Každá práce, kterou člověk dělá srdcem i duší, je vyčerpávající. Jsou chvíle, kdy do toho někteří investují tolik, že dojdou na hranici svých možností. A oni sami potřebují pomoc.
Když člověk jednou nastoupí do rychlíku jedoucího pomoci zvířatům, je pro něj nepředstavitelné zase někdy vystoupit. Protože ví, kolik zvířat trpí a kolik jich potřebuje pomoci. A že každá pomoc se počítá. A tak zůstane. Mnohdy i za cenu příliš vysokou.
Často se totiž může stát, že si nedokáže udržet odstup od toho špatného, co zvířatům lidé působí. Ani od těch, kteří se snaží hanit jeho práci i jeho osobu, aniž ji kdy mohli poznat. Ale oni by to určitě dělali lépe. A tak zatímco čas plyne, zvířat v nouzi ani spílajících lidí neubývá. Zato ubývá sil.
Mnoho lidí v mém okolí, kteří pomáhají zvířatům, jsou lidé velmi často nešťastní. Obětovali tomu všechno, ale pořád to nestačí. Většinou tím odradí své známé, přátele i některé členy rodiny. Protože oni si nevybrali, že toho chtějí být součástí. Mají přece svých starostí dost, proč by se neustále měli dívat na trpící zvířata nebo poslouchat, jak jsou lidé špatní? Přesto zvířat v nouzi ani spílajících lidí neubývá. Přichází deprese, úzkost, strach. Při snaze pomoci zvířatům ven z pekla si vytvoří své vlastní. Jenže… někdo to přece dělat musí, ne?
Každý člověk, který se rozhodl aktivně pomáhat zvířatům, vám řekne, že to, co přišlo, nečekal. Ne proto, že by snad před tím nosil růžové brýle. Nebo že by podcenil sběr zkušeností ostatních záchranářů. Ale nic a nikdo ho nemůže připravit na to, co bude prožívat a cítit při výkonu své „práce“. Ano, ti zkušenější mu říkali, že to nebude snadné. Ale držet v náručí umírající duši, bojovat o každou vteřinu života navíc nebo nemoci jakkoliv pomoct zlomené bytosti, zlomené, kvůli člověku… Na to nepřipraví nikdo nikoho. A tak si to každý musí prožít.
Vrtá vám hlavou, proč se tady neustále zmiňují lidé, kteří se rozhodli jít cestou urážek všeho a všech? Protože jsou jako mouchy. Nepodstatní, nedůležití, ale když vám neustále bzučí kolem hlavy a dotírají na vás, začne to být nejprve nepříjemné, pak obtěžující, pak k vzteku a pak k uzoufání. Tito křiklouni si často pletou urážky s konstruktivní kritikou a napadání s vlastním názorem. Na sociálních sítích mají pocit anonymity a většinou jde o ty, kteří by dotyčnému tváří v tvář nedokázali říct ani popel. Jenže klávesnice snese všechno.
Ráda bych těmto lidem něco navrhla:
Než začnete na někoho křičet, zkuste s ním nejprve mluvit.
Než začnete hanit něčí práci, zkuste si o ní nejprve něco zjistit.
Než začnete někomu nutit svůj názor, zkuste se nejprve zamyslet nad tím, jestli je to k něčemu dobré.
A než začnete někoho obviňovat, že vám nepomohl, zkuste se nejprve zamyslet, jestli nemůžete pomoci i vy sami. Protože nejbližší pomocná ruka je na konci vašeho ramene.