Ilustrační snímek Zdroj: Profimedia.cz
Byla jsem v sedmém měsíci těhotenství, když mi mé miminko poslalo kopanec hodně dospod. To spustilo flashback, jako bych byla znovu znásilňovaná. Tak na konferenci Rodíme se vzpomínala na trauma z dětství Anna Selecká. Zdůraznila, že z mysli sice ženy mohou prožité hrůzy vytěsnit, ale tělo si je stále pamatuje. Mimo vlastní zkušenosti přednesla také příběhy dvou žen, které se s ní podělily o podobný návrat do minulosti, konkrétně v době porodu.
Namísto termínu oběti znásilnění Selecká raději používá označení „přeživší znásilnění“. Jak na konferenci zdůraznila, zážitek se sexuálním násilím nejen tohoto typu, ti, kteří jej prožili, skutečně v daný moment prožívají jako boj o svůj život.
ČTĚTE TAKÉ: Poslankyně prosazují doživotní zákaz práce s dětmi pro sexuální predátory. Ministerstvo váhá
Mnohé oběti, zpravidla ženy, vzpomínku na prožité hrůzy potlačí nebo s ní pracují tak, aby měly celou záležitost vyřešenou. Domnívají se, že se jim prožitek ze znásilnění již nevrátí, nemívají flashbacky – a může to být pravda. Právě z toho důvodu je při přípravě na porod nenapadne tuto kapitolu jejich života řešit. „Tělo si ale zkrátka pamatuje, ačkoliv mysl už tolik ne. Tělo si pořád pamatuje, stačí mu poslat ten správný impuls, aby nám vše se vší parádou připomnělo,“ zdůraznila.
Obětí je až každá pátá žena
Vice než 50 procent žen v Česku se setkává s nějakou formou sexuálního násilí nebo obtěžování, konkrétně 58 procent, vyplynulo z výzkumu neziskové organizace proFem. Podle posledních dat zažila znásilnění každá pátá žena
Navzdory tomu, že se téma sexuálního násilí ve společnosti stále více probírá, upravují se zákony či definice trestného činu znásilnění, nadále se oběti často setkávají s viktimizací. „Druhá věc je ta, že nadále více než 50 procent pachatelů odchází od soudu – pokud je čin nahlášen na policii – s podmínkou,“ připomněla Selecká. Z dostupných statistik vyplývá, že znásilnění nahlásí na policii jen pět procent žen.
V této souvislosti vzpomněla na případ „Aničky“: dívky, kterou několik let opakovaně znásilňoval a vydíral její otčím. Muž od soudu odešel s podmínkou, dívka se pokusila o sebevraždu a trpí depresemi. „A je pravděpodobně poznamenaná na celý život,“ dodala Selecká. Obdobně na začátku roku 2025 ve společnosti rezonoval případ muže, který v opilosti zneužil svou vnučku: i on dostal podmínku.
MOHLI JSTE PŘEHLÉDNOUT: Jsem zděšen, je to ostuda české justice, říká psychiatr k podmínce za zneužití 10leté dívky
Zhruba 35 procent obětí se se svým zážitkem nikdy nikomu nesvěří. Nejčastější důvody? Především zmiňovaná viktimizace. „Podle průzkumu Amnesty International pořád více než 40 procent Čechů věří tomu, že za znásilnění je oběť aspoň do určité míry spoluzodpovědná. A to skutečně není něco, co chcete slyšet, když jste psychicky rozebraná a chcete se někomu svěřit. Také jsem to zažila a není to pěkné,“ svěřila se.
Bála jsem se, že mi nikdo neuvěří. Myslela jsem, že jako partner na to má nárok. Protože si nechci přiznat, že se to stalo.
Oběti navíc mají často strach z toho, zda jim někdo vůbec uvěří. „Zejména pak v případě, kdy je pachatelem někdo z rodiny. Tehdy mají příbuzní tendenci tuto skutečnost popírat,“ uvedla. V případě, kdy se jedná o velmi mladé oběti, je znásilnění jejich vůbec první sexuální zkušeností.
„Zpočátku jim třeba ani nedojde, že se jednalo o znásilnění a uvědomí si to třeba až za několik let. S touto zkušeností pak mohou vstoupit do sexuálního života a považovat ji dokonce za normu. A pro některé velmi mladé oběti se může jednat o tak devastující zážitek, že ho ze svého podvědomí naprosto vytěsní a vzpomenou si až po desítkách let nebo nikdy,“ pokračovala Selecká.
Jako ilustraci toho, jak je pro oběti těžké o sexuálním násilí promluvit a nahlásit ho, použila několik citací žen z projektu Proč jsme to nenahlásili, za nímž stojí spolek NA*HLAS.
„Protože jsem byla moc malá a byla to rodina; Protože to byl můj otec a já to na několik let úplně vytěsnila z mysli; Bála jsem se, že mi nikdo neuvěří; Myslela jsem, že jako partner na to má nárok; Protože si nechci přiznat, že se to stalo; Nikdo mi nevěřil a já se bála, že mi neuvěří ani rodina; Styděla jsem se za to,“ zní některé důvody.
Trauma spustilo kopnutí miminka
„Jsem jedna z těch, kterým se to stalo v dětství. Opravdu dlouho a intenzivně jsem s tím pracovala a nikdy se mi nějaké flashbacky vlastně neděly,“ vysvětlovala Selecká. Tělo jí však v těhotenství, kdy čekala dceru Emmu, vše nečekaně připomnělo v následující situaci.
Měla jsem pocit, že jsem opět znásilňovaná, že se mi to děje znova. A přitom mě jen kopalo mé malinkaté miminko.
„Seděla jsem u počítače, pracovala a vnímala, jak mě Emma kope v břiše. Vše bylo v klidu a v pohodě. Pak jsem ale z ničeho nic zamrzla. Přepadl mě šílený panický strach. Stáhla jsem se, nebyla jsem skoro schopna dýchat. Nějakou dobu jsem seděla naprosto paralyzovaná a nechápala, co se děje. Po nějaké době se mi to podařilo rozdýchat, načež mi došlo, že se stalo to, že mi dítě poslalo kopanec hodně nízko, což spustilo flashback, který mě poslal zpět do situace, kdy jsem nemohla nic dělat. Měla jsem pocit, že jsem opět znásilňovaná, že se mi to děje znova. A přitom mě jen kopalo mé malinkaté miminko.“
Že k něčemu podobnému někdy dojde ani v nejmenším nečekala. „Takového traumatu se člověk nikdy úplně nezbaví. Trauma má tendenci se objevovat a připomínat se tím nejvíce příšerným způsobem, a to často v nejméně čekaných okamžicích, jako je třeba porod,“ pokračovala.
Ačkoliv Selecká není doktor či psycholog, vychází z vlastních zkušeností a zkušeností více než dvaceti žen, s nimiž o tom samém mluvila. „Proč porod může být spouštěč? Má to dvě roviny. První je fyzická. Dítě prochází oblastmi, kde se hrozné věci staly a na nějakou dobu vám obsadí tělo. Odevzdáte mu své tělo, aby si tam dělalo, co chce a co potřebuje, bez vaší větší kontroly, což pro ženu, které někdo dříve obsadil tělo násilným způsobem, může být velmi psychicky náročné,“ zmínila.
MOHLI JSTE PŘEHLÉDNOUT: Znásilnění 17leté dívky během plesu v Ústí? Útočit měla skupina mladíků. Případ řeší policie
Druhá rovina je psychická. „Ta je ještě mnohem důležitější. Porod je šíleně intimní věc: ležíte nahá, s otevřenýma nohama, zpocená, vše vás bolí, křičíte, vychází z vás spousta tělních tekutin. Je to asi jediná takto intimní situace, která existuje – pak jedině sex, ale tam jste jen dva, na další tři lidi, kteří na vás koukají,“ líčila Selecká.
Navázat vztah s dítětem trvalo dva roky
Více než dvacet žen se se Seleckou podělilo o své zkušenosti, přičemž některé svolily k tomu, aby je anonymně předala dál mezi lidi. První příběh se týká Markéty, kterou znásilnil její opilý přítel v noci v její vlastní posteli: „Znamenalo to pro mě naprostou ztrátu bezpečí, důvěry a pocitu kontroly.“
V těhotenství mnoho let poté, s jiným partnerem, si myslela, že to má zpracované, a tak si intenzivní strach, který pociťovala, s traumatem nespojila. Zpětně však vidí, jak stresující pro ni byly již návštěvy těhotenské poradny, kde se neustále střídali doktorky, doktoři i sestřičky a ona se tak musela opakovaně svlékat a nechat se vyšetřovat cizími lidmi. Stejné to pak bylo i u porodu.
Každý se mě furt snažil přesvědčit, že si musí sáhnout. Když to nešlo přese mě, tlačili na manžela, a to výhrůžkami, že by mohl ženu a dítě navštěvovat na hřbitově.
„Jak se tam lidé neustále střídali, cítila jsem, že to nemám pod kontrolou, že se neubráním. Odmítala jsem vaginální vyšetření, přesto se mě každý furt snažil přesvědčit, že si musí sáhnout. Když to nešlo přese mě, tlačili na manžela, a to výhrůžkami, že by mohl ženu a dítě navštěvovat na hřbitově,“ svěřila se Markéta.
Měla tak pocit, že se ji někdo snaží dostat do situace, kdy se nemůže bránit. K vaginálnímu vyšetření nakonec pod pohrůžkou vyvolání porodu svolila. Doktor se při něm bez jejího vědomí – jak zjistila později z lékařské zprávy – pokusil provést Hamiltonův hmat (lékařský zákrok, kdy doktor vsune prst přímo do pochvy pacientky, dovnitř děložního hrdla, pro vyvolání kontrakcí, pozn. red.).
„Cítila jsem to jako další znásilnění. Uhýbala jsem pánví, chtěla to zastavit, nikdo si toho ale nevšímal. Nechápala jsem, že to nevidí. V ten moment jsem přišla o poslední zbytky důvěry.“
Porod pro Markétu nakonec přes nepříjemné a neúspěšné vyvolání skončil císařským řezem. Navázat po takovém porodu s miminkem vztah pro ni bylo velmi těžké. „Kdyby ze mě to dítě nemuseli vyndat, tak si to znásilnění nemusím prožít znovu. Cestu jsme pak k sobě hledali dva roky,“ dodala.
Příběh Markéty, respektive jeho pokračování pár let od prvního porodu, má však šťastný konec. Když otěhotněla znovu, s vědomím toho, co se může stát, se na porod připravila jinak: našla si porodní asistentku, která ji provázela po psychické stránce celým těhotenstvím; novou gynekoložku, jíž o svém traumatu řekla a dopředu se seznámila s porodníky. Vše si naplánovala a nastavila hranice.
Druhý vědomý porod jí pomohl původní trauma překonat.
Personál nevěděl, jak se k ní chovat
Druhý příběh, o nějž se Selecká podělila, se týká Kláry, která byla znásilněna v dětství. Stejně jako pro mnohé další oběti to pro ni byl tak devastující zážitek, že ho na dlouhou dobu ze svého vědomí vytěsnila. Vzpomněla si až jako dospělá, skrze meditaci a terapii.
Se svým traumatem pracovala, a tak si v těhotenství myslela, že ho má vyřešený. Zpětně však vnímá, že se jí právě tehdy začalo ozývat. Pořád se cítila pod tlakem, nervózní, vystrašená a nevěděla proč.
Porodní asistentka řekla: ‚My se kvůli vám nebudeme plazit po zemi, vlezte si na tu kozu.‘ V tu chvíli se to ve mně seplo. Sesypala jsem se a ztratila i poslední zbytky sebevědomí.
Do porodního plánu napsala, že trpí depresemi i o svém sexuálním traumatu. Personál podle ní ale vůbec nevěděl, jak se k ní chovat: „Vůbec neposlouchali, co jsem jim říkala. Bylo to pro mě šíleně frustrující. (...) Potřebovala jsem, aby mě chvíli nechali na pokoji a nesahali na mě, abych se mohla trochu uvolnit, uklidnit, naladit se na sebe a na dítě, ale vůbec je to nezajímalo.“
Klára byla domluvená, že bude rodit do bazénku. Tento krok nakonec nevyšel. „Tak jsem chtěla být alespoň na zemi. Na to mi porodní asistentka řekla: ‚My se kvůli vám nebudeme plazit po zemi, vlezte si na tu kozu.‘ V tu chvíli se to ve mně seplo. Sesypala jsem se a ztratila i poslední zbytky sebevědomí. Nakonec jsem, už ani nevím jak, porodila,“ líčila.
Doktor, muž, mi bez představení řekl: ‚Roztáhněte nohy, zašiju vás.‘ Chtěla jsem ho odkopnout, chtěla jsme říct ‚Jděte všichni do p**ele‘, ale nebyla jsem schopna říci nic.
„Všichni se mi začali sápat na dítě a na mě, hned chtěli stříhat pupeční šňůru, což jsem nechtěla. Do toho přišel nějaký doktor, muž, i když jsem v porodním plánu měla napsané, že u porodu pokud možno nechci muže – a hned bez představení mi řekl: ‚Roztáhněte nohy, zašiju vás.‘ Chtěla jsem ho odkopnout, chtěla jsem jim říct ‚Jděte všichni do p**ele‘, ale nebyla jsem schopna říci nic. Jen tam ležet.“
Z porodnice Klára odcházela s pocitem, „že to zase nezvládla“: „Že jsem se nezvládla ubránit, že jsem synovi nedopřála dobrý začátek života a že to byla moje vina. S tím jsem se pak budila každý den několik dalších měsíců. Pořád se mi vracel pocit viny, neschopnosti, byla jsem z toho psychicky v p**eli.“
Jak těmto ženám pomoci?
Ve všech příbězích, které si Selecká vyslechla, se ženy shodovaly, že to, co u nich spustilo retraumatizační proces, byl nedostatek podpory a nerespektující přístup personálu. Shodují se i v pocitech, s nimiž od porodu odcházely a s nimiž vstupovaly do mateřství.
„I když se může zdát, že v moment, kdy se dítě narodí, je vše dobré a povedlo se to, a že teď se může rozjet ta láska a štěstí, tak bohužel to tak vůbec být nemusí. Když je porod takovýmto způsobem špatný a žena od něj odchází s řečeným, může to mít silné a dlouhodobé následky. Pro navazování vztahu s dítětem to může být extrémně nepříjemné,“ vzkázala Selecká.
Co tedy dělat a jak ženám pomoci? Chovat se k nim u porodu s respektem a s podporou. „A to ke všem, bez ohledu na to, zda byla znásilněná nebo ne, ať to víte, nebo ne. Když se ženě se sexuálním traumatem povede hezký a bezpečný porod, tak to pro ni může mít úžasně léčivé účinky,“ zdůraznila.
Podle Selecké je také důležité mít u porodu „své lidi“, kteří v ideálním případě o traumatu vědí. „Úplně v ideálním případě je to podle mě partner, porodní asistentka nebo třeba dula, která o vás ví a která může i více komunikovat s personálem porodnice. To mi přijde u žen se sexuálním traumatem skoro nezbytné,“ pokračovala.
A v neposlední řadě je to zachování co největšího soukromí. Tedy, aby u porodu nebylo převratné množství lidí, které rodička nezná a nejsou u porodu potřeba.
MOHLI JSTE PŘEHLÉDNOUT: Partnera měla nutit k sexu, jinak přišel trest. Mladá Slovenka údajně nešetřila ani otce oběti
