KOMENTÁŘ: Násilnosti a další vlna migrace aneb Přejme Angele Merkelové dlouhý život

Napřed malá rekapitulace posledních několika dní: Ve francouzském Arrasu zabil mladý migrant učitele francouzštiny a další lidi zranil. Za provolávání islamistických hesel vyhasly v Bruselu dva životy švédských fotbalových fanoušků. Židé se v Evropě cítí stále méně bezpečně a do toho všeho muslimové v řadě evropských metropolí velkolepě oslavují řezníky z Hamásu. Přiznáme si konečně, že za současnou situaci si Evropa může sama? Že vlastně jen sklízíme plody svojí mnohaleté benevolentnosti, naivity a nečinnosti? A kde je teď paní Angela Merkelová se svým „Wir schaffen das“?

Ne, není to poprvé, kdy chování migrantů donutilo politiky a rozumnější část společnosti, aby si kladly otázku, na čí straně vlastně příchozí stojí. Trochu podobnou situaci už Evropa zažila v roce 2017, kdy v Turecku proběhlo referendum, jež fakticky posílilo pozici prezidenta Erdogana. Svou roli v tom sehrály i turecké menšiny usazené ve Francii a především Německu, kde se pro změny vyslovilo kolem 65 procent Turků. Takže na jednu stranu žijete v demokratické společnosti a necháváte onu demokratickou společnost v iluzi, že právě hodnoty jako demokracie a svoboda jsou tím, co vás do této společnosti přivedlo, ale straně na druhé vůbec nemáte problém pomáhat režimu ve staré vlasti, aby mohl ještě více utahovat šrouby.

Považujeme naše hodnoty za magnet pro lidi z odlišných kultur a nechceme si připustit, že ten největší magnet je naše životní úroveň. Tedy nikoli ideje, ale ekonomická stránka věci je to, co sem příchozí v drtivé většině případů táhne. Toto zásadní nepochopení, naivita a snaha si věci idealizovat pak stojí na počátku všech trablů, které v tomto směru máme.

Migrační vlna do Evropy začala v roce 2015, nyní se píše rok 2023. Proč má smysl to připomínat? Protože pokud jde o migraci, promrhala Evropa celých dlouhých osm let. Osm let, kdy nebyla schopna si připustit, že je to problém. Osm let, kdy tento problém prakticky neřešila. Jak těch osm let probíhalo?

Napřed všichni sborově opakovali mantru Angely Merkelové, že všechno zvládneme. Každý, kdo si dovolil ve veřejném prostoru říci, že situace zdaleka není tak růžová a že jsme nezvládli plně integrovat ani ty migranty, kteří přišli již dříve (natož, abychom to zvládli u statisíců nově příchozích), byl okamžitě onálepkován jako „xenofob“ nebo „rasista“. A příliš daleko se nešlo ani pro „nacistu“ nebo „fašistu“ – kteréžto nálepky ostatně létají veřejným prostorem dodnes. Zaříkávadel „wir schaffen das“ či „kulturní obohacení“ se ale nechytili jen politici, část intelektuálů a neziskovek (u nichž byla motivace jasná), ale zcela překvapivě také média hlavního proudu. Namísto toho, aby přinášela pohled z obou stran a kladla nepříjemné otázky, účastnila se sama onoho nálepkování a doslova v přímém přenosu selhávala, jelikož se stávala nástrojem toho, co bude už navždy známo jako „vítací politika“. Coby příklad za všechny uveďme násilnosti migrantů, jež v Německu provázely silvestrovské oslavy, a o nichž média napřed zarytě mlčela, aby o nich nakonec informovala až s několikadenním zpožděním.

Čeští policisté naháněli pašeračku migrantů, více v reportáži:

Když se začalo stále více ukazovat, že Evropa příval migrantů z naprosto odlišných kultur zcela logicky nezvládá, začala se vyvolávat další mantra: mantra společného evropského řešení. To mělo spočívat v takzvaných povinných kvótách na migranty, o nichž se členské státy Evropské unie dokázaly dohadovat několik let. Přitom nikdy nešlo o samo řešení problému, nýbrž o nepříliš zdařilé popasování se s jeho následky. O snahu naředit malér v jednom místě tak, že ho přenesete i do zemí, kde zatím není.

Nikdy se však reálně neřešilo, jak příliv lidí do Evropy zarazit, jak mu zabránit, jak přestat podporovat výnosný pašerácký byznys. Naopak. EU selhávala v ochraně vnějších hranic a nebyla po celou dobu schopna (či ochotna) ani důsledně bránit své teritoriální vody. Tím tedy zůstala a dodnes zůstává pro migraci otevřená ta vůbec nejriskantnější cesta, a to ta vodní přes Středozemní moře, což si každý rok vyžádá tisíce životů. Ostatně letos zesnulý australský senátor a architekt úspěšné australské migrační politiky Jim Molan EU za neschopnost bránit své teritoriální vody opakovaně kritizoval. „Pokud Evropská unie nedokáže kontrolovat své hranice, tak k čemu je dobrá?“ prohlásil Molan počátkem roku 2017.

Dobrá byla k tomu, aby po letech dohadování přišla s migračním paktem, který nenáviděné kvóty vlastně jen nahradil termínem povinná solidarita. Jiná slova, ale stejný princip. Jediné, co se v toku času změnilo mírně k lepšímu, je ochota střežit pevninské vnější hranice, ale i hranice uvnitř Schengenu, což přece jen přináší nějaké výsledky. Na tom, že například italská Lampedusa praská ve švech nebo že sousední Německo má od začátku letošního roku přes 200 tisíc žádostí o azyl, to ale nic nemění... Stejně jako mnoho nezmění ani kritické hlasy z Německa, kde nástupce Angely Merkelové kancléř Scholz připouští, že je třeba hledat způsoby, jak migraci konečně zastavit, a francouzský prezident Emmanuel Macron dokonce chce radikalizující se příchozí ze země úplně vyhostit.

Ano, říká se, že i snaha se cení. Ale těžko oceňovat snahu, která přichází po osmi dlouhých letech. Jen stěží jde v roce 2023 hasit požár, jenž se rozhořel už v roce 2015. I když pravdivé je i rčení, že lépe pozdě nežli později. Pokud násilnosti ve Francii a Belgii či oslavy teroristů z Hamásu konečně proberou politiky z roky trvajícího snu o otevřené náruči, budou tyto hrůzy mít alespoň nějaký pozitivní rozměr. Přejme si to. A bývalé německé kancléřce Merkelové zase přejme dlouhý život. Má totiž právo co nejdéle sledovat, kam její pomýlená politika „wir schaffen das“ Evropu přivedla...

Tagy: