reklama

Češka začala malovat až před padesátkou, přesto dobyla svět. Pomáhá jí pohled dítěte

Slávka Krátká se kolem padesátky rozhodla, že svou profesi vymění za malování. Stačilo pár let a vystavuje ve Washingtonu, Miláně či Hongkongu. Její naivní obrazy se prodávají za velké peníze a visí v soukromých sbírkách v USA, Francii nebo Itálii. Barevné tanečky domů, stavení, dvorků a drobných postaviček píší melancholické příběhy, o nichž Krátká vypráví v rozhovoru pro CNN Prima NEWS.

reklama

Moje malá dcera tvrdí, že některé domy se usmívají. Má pravdu?
Určitě! Spousta z nás si o domech, hradech či zámcích myslí, že jde o neživou věc. Velký omyl! Všechny totiž vypráví o lidech, kteří v těch stavbách žili. Domy si své příběhy pamatují. Všechny se obtisknou do zdí, do omítky. Hodně samozřejmě záleží i na tom, jak se člověk k domu chová. Jakmile ho zanedbává, dům je smutný.

Vůbec nejhorší je, pokud je dům opuštěný, i tehdy dokážete ze zdí vyčíst žal. Lidi si to obvykle moc neuvědomují, já to ovšem vnímám už od dětství. Odmalička hledám ve stavbách příběhy. Postupem času mi sice stárne tělo, v hlavě však zůstávám dítětem s obrovskou představivostí. Pořád se na svět dívám dětskýma očima. Což je podle mého dar.

Slávka Krátká (60)

Česká malířka, jejíž naivní obrazy se vystavují a prodávají po celém světě.
Malovat začala až před padesátkou, do té doby se živila jako projektantka budov.
Jejím manželem je akademický malíř Lubomír Krátký.
Své obrazy veřejnosti poprvé představila před šesti lety během výstavy v Praze, měla okamžitý úspěch. Zaujala jak české, tak i zahraniční zájemce. Její díla jsou zastoupena v soukromých sbírkách v Evropě, USA, Kanadě či Austrálii.

Dar?
Je velká škoda, pokud lidi tuhle schopnost ztratí. S ní mohou být daleko šťastnější. Alespoň u mě to tak funguje. Mám splín? Stačí se podívat na svůj nebo manželův obraz. Hned se mi zlepší nálada. Ohromně mě to uklidní.

Poznal bych na první pohled, zda jste obraz malovala ve veselé, nebo smutné náladě?
Těžká otázka. Nevím. Každopádně jakmile jednou sednu před bílé plátno, už vím, co na něm bude. A dokážu úplně přepnout, nic okolo mě nezajímá. Ani s obědem se mě občas manžel nedovolá. Své obrazy považuju za okno do jiného světa. Krásného, příjemného, šťastného. Moc ráda do něj pouštím i ostatní, chci na ně to štěstí a fantazii přenést. Zajímavé je, že nepatřím k lidem, kteří něco rádi vypráví ústně. S pomocí malování se ovšem do příběhů pouštím s velkým zaujetím.

Někdo vnímavý prohlásil, že je z vašich obrazů patrná melancholie. Měl pravdu?
Ano.

Chápu tedy správně, že jde o váš podvědomý návrat do dětství?
Určitě. Měla jsem krásné dětství, často vzpomínám na své prarodiče, se kterými jsme hodně cestovali po galeriích, zámcích. Už odmala jsem byla díky nim vedena ke krásnu. Pořád se ho pokouším hledat. Ve všem.

Najdeme krásno i ve městě z vašeho obrazu, které je plné výmolů, bagrů a jeřábů?
Rozhodně. Kde je život, tam je i krásno. Víte, obecně se do obrazů pokouším dostat svou duši. A doufám, že to lidi oslovuje. Že je to skutečně dělá šťastnými.

Někde jste řekla, že byste chtěla, aby si lidé na vašich obrazech našli cestu k domovu...
Je to tak. Podívejte se třeba na tento můj obraz, na kterém nejsou vůbec žádní lidé. Jak na vás působí?

Jako probouzející se město časně z rána.
Může být. Z mého pohledu je to ale především obraz s prázdnými domy a náměstími, které k člověku nějak mluví. Když jej manžel viděl poprvé, chválil mě, že je to až magické. Že ho to nutí představovat si: „Tamhle v tom domě možná zrovna pijí kávu. A u sousedů se právě uklízí, chystají se do práce.“ To je ono! Mým přáním je, aby to lidi vtáhlo a sami si před obrazem začali vytvářet vlastní příběhy. Jakmile je slyším, je to pro mě úžasné.

Hledají ve vašich obrazech to samé lidé v Americe, Asii i Česku?
Předně: U cizinců hlavně platí, že pokud se jim obraz líbí, hned to na nich vidíte. Češi jsou oproti tomu rezervovanější. Jako autorku mě u návštěvníků pochopitelně těší, že pokud cítí radost, pustí ji okamžitě ven. Ne až doma. Já to tak alespoň mám. Pokud jsem šťastná, směju se klidně nahlas i na ulici. Proč by ne? Jsme v tomhle světě přece jen na chviličku. Proč bych se tedy měla stresovat věcmi, které neovlivním?

S Čechy je navíc někdy ještě jeden problém – sem tam vám obraz do očí pochválí a za rohem jej pomluví. Osobně mám raději, pokud si to řekneme na rovinu. Chápu, že se moje věci nemohou líbit každému.

Může mít obraz takovou moc, že člověku vžene slzy do očí?
Určitě. Domalovala jsem třeba velký obraz, o kterém mi manžel řekl, že se mi fakt povedl. „Jsi boreček!“ pochválil mě. To jsem měla oči plné slz. Pořád jsem si pamatovala, jak mi ta práce dala zabrat. Slzím i tehdy, jakmile vidím, co mé obrazy dělají s lidmi.

Co s nimi dělají?
Kouzelné to bylo třeba při výstavě v Miláně. Italové jsou živočišní, dokáží se radovat úplně ze všeho; snad i z toho, že se ráno vůbec probudí. Natožpak jakmile je rozzáří umělecké dílo. Jedna Italka se úplně rozplývala jen z toho, kolik vidí na mých obrazech malých lidiček. Svěřovala se mi, že díky tomu odchází z výstavy pozitivně nabitá. To je přece nádherné. Nebo si vybavuju svou fanynku z Nového Zélandu, která přiletěla do Hongkongu jen a jen kvůli mé výstavě. Pouze proto, aby si koupila obraz. Před výstavou v Miláně se mi omlouvala, že tentokrát už přiletět nezvládne.

Srdcařka.
To ano! Během pandemie jsme měli vůbec dost pozitivních reakcí. Lidi prožívali těžké časy, potřebovali povzbudit. A ty obrazy to dokázaly. Podívali se na jeden takový a zasnili se: „Ježiš! Přesně v takovém domě jsem se kdysi narodila!“ Nebo naposledy při vernisáži v Pasáži českého designu – 99 procent lidí nás tam tahalo za rukáv a rozplývalo se: „Takhle přesně vypadá mé rodné město!“ Každý si našel to svoje... Vidíte třeba tamhleten obraz?

Ten se schody?
Ano. Pražák v něm vidí Prahu. A od návštěvníka v Hongkongu jsme slyšeli, že je to jasné San Francisco. To je přece fajn!

Má z pohledu malíře každé město svou unikátní barvu?
Má. V každém městě žijí jiní lidé. A každé město tvoří nejen jeho současnost, ale i minulost. Předkové. Historie.

Jakou barvu má tedy třeba Praha?
Barvu podzimu. Všechny odstíny okrové, hnědé. Já v Praze i během léta vidím nádherný podzim. I Pražané mi připadají, jako když ze stromů právě pomalu padá listí, a ještě než se snese, zvolna si mezi sebou povídá.

Zase jsme u té vaší melancholie.
Ano, Praha je velmi melancholické místo. Pociťuju to, kdykoliv se do ní vracím. Vždycky jsem ráda, že se do Prahy dostanu. Intenzivně v ní však vnímám i všechno to smutné, co za dobu své existence zažila. Pokaždé to pak potřebuji naředit jiným, trochu veselejším prostředím. Českou přírodou.

Třeba New York by pražskou melancholii nenaředil?
New York? To je spíš pořádný chaos!

I on má svou barvu?
Černo-šedou. Pro mě jsou tahle velká města s mrakodrapy plná nervozity, vyzařuje to na mě jak z lidí, tak ze staveb. Jak jsou ty domy výškové, dělají na mě dojem, jako by se neustále pohybovaly. Třeba v Asii jsou taky mrakodrapy, tam je to ale úplně jiné. Už proto, že se Asiaté dokáží radovat i z mála. Paní na trhu prodává ryby a je na vás milá, ať jste přišel v drahém oblečení, nebo v ošuntělém slamáku.

Má na vás vliv, jestli obraz malujete v New Yorku, nebo u vás doma v Broumově?
Nemyslím. Spousta mých obrazů hlavně vůbec nepasuje na žádné konkrétní město, byť se to lidé často domnívají. Tedy až na Prahu, k níž mám specifický citový vztah a již považuji za nejkrásnější evropské město – ta mě skutečně inspirovala. Jinak ale všechna města z mých obrazů vznikají čistě ve fantazii. Z paměti lovím cosi nanejvýš podvědomě. Spíš je to tak, že jdu ulicí a vidím nějakou neobyčejnou situaci – načež ji s gustem zpracuju. Stačí, abych si na ulici umazala botu u výkopu, hned to vzápětí ztvárním na plátně. Jednou jsem takhle dostala pokutu od policistů, to jsem taky okamžitě namalovala.

O vašich obrazech se často říká, že jsou naivní. My jsme si ale tohle slovo navykli vnímat pejorativně. Jak ho vnímáte vy?
Sama za sebe říkám, že svou tvorbu vidím jako naivní, ovšem něčím povýšené umění. Je to něco mezi snem a realitou. V českých podmínkách se to špatně posuzuje, protože jsme příliš mnoho naivních umělců neměli. Pokud se přece jen vyskytli, byli ve své době často shazováni.

Vy taky?
Ano, člověk čelí částečné nedůvěře. Jakmile jsem si našla svůj styl, tak jsme se s manželem, který je odborník, poctivě pokoušeli mé dílo definovat. Je to naivní? Snové? Fantazijní? (Do hovoru vstupuje manžel, akademický malíř Lubomír Krátký: „Třeba o Henri Rousseauovi se běžně říká, že byl naivní malíř. Já jeho tvorbu přitom považuju za něco na hraně surrealismu. A stejně bych byl zdrženlivý i v označování Slávčiných věcí. Může se to možná tvářit jako naivní umění. Osobně bych se však přikláněl k tomu, že jde spíš o něco ve stylu Henri Rousseaua. Když už, tak je to modernější naivní umění. Jakmile dneska někdo naivně maluje domečky a panáčky, bývá to neosobní, všechno stejné. Tím to pro autora končí. Tady je postup daleko propracovanější.“)

Dnes vystavujete v Americe či Asii, s malováním jste přitom začala nedávno, až před padesátkou. Není to zázrak?
Máte pravdu, je to možná trochu zvláštní vývoj. Především však příjemný. Je fakt, že profesně jsem se dala na malířství až docela pozdě – byť si kreslím odmalička, dlouho jsem si vydělávala projektováním domů. Čas na skutečný příklon k malířství přišel teprve tehdy, jakmile děti vylétly z rodného hnízda. Poprvé jsem své věci představila veřejnosti v roce 2015, už tři roky předtím mi manžel dovolil, že můžu sem tam něco prodat. Pro mě je fajn, že zatímco za rýsovacím prknem býváte svázán spoustou pravidel, při malování cítím obrovskou svobodu.

Zkraje jsem se věnovala kubismu, který miluju. K němu bylo od rýsovacího prkna přece jen o něco blíž. Vlastní styl jsem si vypracovala až postupem času, hlavně díky manželovi. Jako odborník mě dlouho učil správnou techniku. Byl přísný, péroval mě. Snad to ale mělo smysl.

Má to člověk těžší, když s malováním začíná pořádně až kolem padesátky?
Zřejmě ano. Pokud by mi bylo dvacet, šla bych do toho s větší drzostí. Teď jsem přece jen maličko bojácnější. Proto jsem taky při své zmíněné první výstavě cítila velkou nervozitu. Hodně mi pomohlo, že jsem k sobě za každé situace hodně přísná. Pokud bych tedy věděla, že moje práce není tip ťop, s ničím bych ven nešla. Takhle jsem si troufla. Tím spíš, když mě to odkýval i manžel.

Vybavíte si konkrétní okamžik, kdy jste si uvědomila, že to s malířstvím nebyl špatný nápad?
Asi právě před šesti lety při své první výstavě, když jsem u obrazů viděla zaujaté návštěvníky. Jakmile jsem se s nimi mohla o své práci bavit, odpovídat na jejich otázky. Tehdy jsem byla jen jako určitý doplněk k manželově výstavě, bylo tedy příjemné, že reagovali i na mě.

Nežárlil manžel?
Kdepak, on je na mě pyšnej… Jisté je, že bez něj bych se takhle daleko nedostala.

Za vaše díla dnes lidé platí velké peníze. Zajímáte se o to, jaký osud váš obraz potká? Jestli si ho kupec pověsí na čestné místo, nebo někam do kumbálu?
Určitě jsem zvědavá. Někdy se to dozvím díky tomu, že mi lidi pošlou fotku. Hlavně v jednom případě mě tahle informace opravdu potěšila: Ještě když jsem dělala kubismus, prodala jsem obraz do jisté kanadské umělecké školy. A tamní studenti se prý podle něj učí, co to je kubismus.

Berete to jako velkou poctu?
Potěší to. Jako každá pochvala – ať už zazní v angličtině, nebo v češtině. Vidíte, to je vlastně paradox. Dosud jsem vystavovala více v cizině, českému obecenstvu představujeme mé obrazy se vším všudy vlastně až nyní. Cestičky osudu jsou nevyzpytatelné, že? Přiznám se vám: Měla jsem strach, že mě Češi moc nepřijmou. Právě proto, že v umění bývají často studení. Jenže ono se to postupem doby mění. Taky chtějí doma krásno. Ne něco, co si na zeď pověsí pouze proto, že to stálo ranec peněz. Těší mě to; už jen z toho důvodu, že krásno umí lidem pomáhat.

V životě každého člověka jsou chvíle, kdy se sice hodně snažíte, ale z nějakého důvodu to nejde. Prostě se nemůžete dopracovat ke štěstí. Mně i v takových okamžicích malování pomáhá. A ráda bych, aby mělo stejný efekt i u lidí, kteří obraz netvoří, ale přišli se na něj podívat.

Tagy:
obrazy malířka výtvarné umění výtvarnice Slávka Krátká

Hlavní zprávy

Úleva pro děti. Na kroužcích nebudou muset prokazovat bezinfekčnost
Koronavirus

Úleva pro děti. Na kroužcích nebudou muset prokazovat bezinfekčnost

Žáci a studenti se nebudou od čtvrtka 30. září kvůli návštěvám zájmových kroužků muset prokazovat bezinfekčností, pokud budou z jedné školy nebo neměnného kolektivu. V rámci úpravy mimořádného opatření proti šíření COVID-19 to v pondělí schválila vláda. Informoval o tom ministr zdravotnictví Adam Vojtěch (za ANO).

Sebevražda policistky kvůli šikaně? Nespáchala ji ve službě, uzavírá případ česká policie
Domácí

Sebevražda policistky kvůli šikaně? Nespáchala ji ve službě, uzavírá případ česká policie

K sebevraždě české policistky Kristýny Litomerické, která skočila z 11. patra v poslední den mise ve Varšavě na Frontexu, nedošlo během služby. Tvrdí to česká policie s tím, že vše, co k případu mohla říct, už uvedla a dál není co řešit. Stejně hovoří i ministr vnitra Jan Hamáček (ČSSD) a případ, ke kterému došlo před rokem, je tak podle něj vyřešen. A to i přesto, že podle rodiny byla hlavním důvodem ke skoku z okna šikana na pracovišti.

Bábek: Velká část důchodců je v nouzi. Stát by se o ně měl postarat, ne přidávat plošně

Bábek: Velká část důchodců je v nouzi. Stát by se o ně měl postarat, ne přidávat plošně

Velká část důchodců je dnes v nouzi a stát by se měl o ně umět postarat. Důchody bych ale plošně nepřidával. V pořadu Jak volí vaše peněženka na CNN Prima NEWS to řekl Radomil Bábek z uskupení Trikolóra-Svobodní-Soukromníci. Podle odborného garanta hnutí Přísaha Pavla Řežábka je aktuální systém schopný zajistit, aby lidé s nejnižšími příjmy měli důchod, který bude odpovídat minimálnímu životnímu standardu

Vláda schválila návrh státního rozpočtu se schodkem 376,6 miliardy, rozhodne nová Sněmovna

Vláda v pondělí schválila návrh státního rozpočtu na příští rok se schodkem 376,6 miliardy korun. Na Twitteru to sdělila ministryně financí Alena Schillerová (za ANO). Rozpočet byl schválen i přes nesouhlas koaliční ČSSD. Důvodem je růst platů státních zaměstnanců. 1 400 korun, s kterým rozpočet počítá, nepokryje podle ČSSD ani inflaci. Politici rovněž rozhodli o zvýšení důchodů.

Sledujte předvolební debatu Speciál 360°: Jak se staví k migraci ODS a Piráti?

Hrozí Evropě další velká migrační vlna? Jak se na ni připravit? A nakolik je dění v Afghánistánu bezpečnostním rizikem pro západní svět? To vše bude tématem další předvolební superdebaty na CNN Prima NEWS. Tentokrát budou ve speciálu 360°: Hlas lidu diskutovat Jana Černochová (ODS), Jan Lipavský (Piráti), Robert Šlachta (Přísaha) a Libor Vondráček (Trikolora Svobodní Soukromníci). Debatu můžete sledovat 29. září od 20:15 na CNN Prima NEWS i přímo zde v článku. Ani v tomto případě nebude chybět divácká anketa.

Lituju, že jsem ji nezachránila: Sestra policistky popsala šikanu, která vedla k sebevraždě

Případ sebevraždy jedenatřicetileté policistky Kristýny Litomerické, která skočila z 11. patra poslední den své mise ve Varšavě, stále budí řadu otázek. Podle její sestry Markéry Šubrtové neměla Kristýna sebevražedné sklony, byla energická, veselá a všem se snažila pomoct. Uvedla to v exkluzivním rozhovoru pro CNN Prima NEWS. V něm dále popisuje, co přesně si se sestrou před osudným okamžikem psala a proč podle ní policie selhala. Detailně líčí i šikanu ze strany kolegů na misi, která dospěla až do intimních detailů, jež měly pravděpodobně k sebevraždě vést.

Divočáci zaplavili ulice Říma. Ve městě hledají potravu, obyvatelé se bojí útoků

Strkají hlavu do odpadků, hledají potravu a zároveň děsí místní obyvatele. Lidé v Říme se potýkají s desítkami divočáků, kteří se producírují po ulicích italské metropole. I když se natáčení zvířat a sdílení videí stalo hitem sociálních sítí, místní jsou hlavně vystrašení, Někteří rodiče se dokonce bojí vodit děti do školky. Ochránci zvířat ale zdůrazňují, že zabíjení divočáků nepřichází v úvahu, lepší je zvíře uspat a odchytit.

reklama

Domácí zpravodajství

Systém fatálně selhal. Překvapilo mě, že Frontex šikanu dál nevyšetřoval, říká psycholog

Českem rezonuje případ mladé policistky, která ukončila svůj život skokem z 11. patra. Kristýnu Litomerickou k tomu podle jejích nejbližších dohnala šikana na pracovišti. Sebevraždu Litomerická spáchala v poslední den své mise ve Varšavě, kde právě ukončovala dvouměsíční stáž u Evropské agentury pro pohraniční a pobřežní stráž (zkráceně Frontex). Mohla Litomerická předejít šikaně? A co je nejlepší v takové situaci dělat? Na tyto otázky odpovídá psycholog Daniel Štrobl.

Pěstování ředkviček, tři toalety a Babišovy drahoty. Lídři perlili v superdebatě

Lídři osmi nejvýraznějších stran a hnutí se střetli ve speciální předvolební debatě Česko hledá premiéra. Diskuze na CNN Prima NEWS se neobešla bez slovních střetů, osočování z přešlapů a prapodivných analogií. Šéf hnutí ANO Andrej Babiš mával s obálkou časopisu a vykřikoval, kde že je jeho oponent Ivan Bartoš od Pirátů. Předseda hnutí STAN na oplátku připomněl premiérovi „pěstování ředkviček“, lídr koalice Spolu Petr Fiala (ODS) zase korupční skandály z řad ANO. Výběr hlášek z nedělní superdebaty si můžete přečíst níže.

Osahával a líbal ženu, musela se schovat v hotelu. Pražští policisté po útočníkovi pátrají

Aktualizováno

Pražští kriminalisté pátrají po muži, který na začátku minulého týdne osahával devětadvacetiletou ženu na ulici v Praze 2. Napadená se musela před útočníkem schovat v blízkém hotelu. Policie v pondělí zveřejnila záběr podezřelého a žádá veřejnost o pomoc při určení jeho identity. Muži hrozí za sexuálně motivovaný trestný čin až pět let vězení, uvedl policejní mluvčí Jan Rybanský.

reklama