Od vypuknutí ruské invaze na Ukrajinu uběhlo deset měsíců. Jak se konflikt od 24. února vyvíjel? Často se mluví o tvrdém ukrajinském odporu, početných ztrátách na obou stranách či o bezprecedentním ruském teroru. Redakce CNN Prima NEWS pro vás vybrala deset zásadních událostí, ke kterým během války došlo.
Selhání ruského „blitzkriegu“
Dne 21. února ruský prezident Vladimir Putin oficiálně uznal nezávislost obou samozvaných separatistických republik na východě Ukrajiny a nařídil ruským vojskům vstoupit na Donbas. V noci z 23. na 24. února pak šéf Kremlu oznámil „speciální vojenskou operaci za účelem denacifikace a demilitarizace Ukrajiny“.
Vzhledem k tomu, že se ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj netají židovským původem a krajně pravicové strany se na Ukrajině netěší zrovna velké podpoře, šlo o velmi podivný cíl.
Rusko začalo pomocí dělostřelectva i letounů Ukrajinu bombardovat. Ruské konvoje těžké techniky vtrhly hluboko do vnitrozemí svého západního souseda. Okupační vojska postupovala z východu z Doněcké a Luhanské lidové republiky, od jihu z okupovaného Krymu a od severu z Ruska i Běloruska, které Kremlu k invazi ochotně poskytlo své území.
Válka na Ukrajině
Rusové chtěli uplatnit vojenskou taktiku „blitzkrieg“ (bleskovou válku), založenou na překvapivém útoku s rychlou a ohromující koncentrací síly. Tento plán však totálně selhal. Z velké části se na tom podílel až nečekaně tvrdý odpor ukrajinské armády.
Debaklem skončil především ruský záměr obsadit Kyjev do několika dnů. Na letišti v nedalekém Hostomelu chtěli okupanti zřídit základnu, kam by mohli přivážet další vojáky i těžkou techniku s dostřelem na centrum hlavního města.
Ukrajinci však některé vrtulníky sestřelili ještě ve vzduchu, zbytek výsadku pak likvidovali dělostřeleckou palbou a ručními zbraněmi. Podobně dopadaly i další ruské pokusy o výsadek v okolí Kyjevské oblasti. I když se Rusům nakonec hostomelské letiště podařilo ovládnout, tvrdý odpor Ukrajinců u Kyjeva je donutil k radikálnímu přehodnocení plánu celé invaze.
Obrovský podíl na tom, že se Ukrajina v prvních dnech agrese úspěšně ubránila, měl kromě samotných vojáků bezpochyby i Volodymyr Zelenskyj. Do té doby podceňovaný ukrajinský prezident bezprostředně po vypuknutí invaze začal řídit obranu Kyjeva. Stal se charismatickým lídrem, který svému lidu dodal potřebnou odvahu.
Když pak v prvních dnech bojů americká vláda ukrajinské hlavě státu nabízela urychlenou evakuaci ze země, Zelenskyj stroze odpověděl: „Boj začíná. Potřebuji munici, ne odvoz.“
Bezprecedentní sankce a sjednocení Západu
Putinovo krvavé tažení na Ukrajině doslova opařilo státníky po celém světě. Západ reagoval relativně rychle a tvrdě. Třebaže ne vojenským zásahem, jelikož Ukrajina není členem NATO ani EU. Přímé zapojení západních vojsk by totiž podle většiny analytiků mohlo rozpoutat globální jaderný konflikt.
Už na sklonku třetího dne války dospěl Západ ke shodě na do té doby bezprecedentních sankcích proti Moskvě. Západní země sankční seznam průběžně rozšiřují, čímž výrazně trpí ruská ekonomika a snižuje se schopnost Kremlu válku dál financovat.
Po sankcích brzy následovaly i společné dodávky zbraní a diplomatická podpora Ukrajiny ve všech možných sférách. Mnozí západní politici dokonce Putinovi ironicky gratulovali, že se mu povedlo celý Západ sjednotit tak jako nikomu před ním. Dokazovat to má i změna postoje do té doby neutrálního Švédska a Finska, jejichž brzký vstup do NATO je nyní považován za skoro hotovou záležitost.
Česká republika se stala od počátku invaze společně s Polskem, pobaltskými zeměmi, Velkou Británií a USA nejhlasitějším podporovatelem Ukrajiny, pokud šlo o prosazování protiruských sankcí či posílání zbraní Ukrajině.
Česko bylo například v dubnu vůbec prvním státem, který Ukrajině zaslal tanky a další obrněná vozidla. Ani většina ostatních spojenců však nezůstala pozadu. Právě pravidelné dodávky západních moderních zbraní – ať už se jedná o tanky, bojové obrněnce, houfnice, salvové i protitankové raketomety, protivzdušné systémy či pěchotní zbraně – dávají Ukrajině šanci se vojensky silnějšímu nepříteli ubránit.
Postoj Západu mimo jiné Ukrajině umožnil, aby v září na mnoha místech přešla do protiútoku.
Ruský debakl v bitvě o Kyjev
Už na konci února bylo zřejmé, že ruská invaze na Ukrajinu nebude několikadenní záležitostí, jak si Kreml nejspíš představoval. Navzdory tvrdému ukrajinskému odporu však okupanti v prvních dnech bojů zaznamenali několik dílčích úspěchů. Výrazně postoupili na východě, kromě jiného se dostali před brány Charkova.
I na jihu se Rusům dařilo. Po pouhých šesti dnech zvítězili v bitvě o Cherson, což bylo první a dlouhou dobu také jediné větší ukrajinské město, které během invaze padlo. V souvislosti se severní frontou se často mluvilo o gigantickém, více než 60 kilometrů dlouhém ruském konvoji těžké techniky, který táhnul směrem na Kyjev.
Na začátku března se boje přesunuly přímo na předměstí Kyjeva, který se Rusové snažili obklíčit. K ostrým střetům obou armád docházelo u Buči, Brovar, Hostomele či Irpině. Leckdo si pokládal otázku, zda se Ukrajinci armádě s takovou početní převahou mohou vůbec ubránit.
Brzy se však ukázalo, že dlouhé ruské konvoje těžké techniky mají hned několik slabin. Ukrajinci totiž pomocí dělostřelectva, bezpilotních letounů či protitankových raketometů začali drtit jeden ruský obrněnec za druhým. Mnoho útoků mířilo také na zásobovací transportní vozy.
Rusové najednou začali mít velké problémy s logistikou. Navíc trpěli obrovským množstvím ztrát – jak v případě pozemních jednotek, tak ohledně kusů těžké techniky. Bitva o Kyjev skončila definitivně 31. března ukrajinským vítězstvím. Z ruského pohledu se boje na severní frontě dají považovat za totální debakl.
Po obrovských ztrátách se okupanti postupně na přelomu března a dubna stáhli z Kyjevské, Žytomyrské, Černihivské i Sumské oblasti. Rusko se tak vzdalo původního plánu dobýt hlavní město. Své jednotky ze severní fronty Moskva přeskupila a následně nasadila na východní nebo jižní frontě.
Kromě toho, že Rusové před odchodem z okolí Kyjeva nastražili v oblasti tisíce min a dalších výbušnin, po sobě zanechali také stovky popravených civilistů. K největšímu masakru došlo pravděpodobně v Buči. Ukrajina za pomoci Západu i nezávislých organizací prošetřuje nespočet podezření ze spáchání válečných zločinů.
Obyvatelé Kyjeva a jeho okolí se po jarních událostech snažili vrátit do „normálního“ života. To jim zejména v posledních měsících výrazně ztěžuje masivní ruské ostřelování civilních cílů a kritické infrastruktury.
Symbol mariupolského vzdoru
Mariupol se 20. května stal po Chersonu druhým větším ukrajinským městem, které Rusové během invaze obsadili. Ukrajinci však okupantům nedali nic zadarmo. Fatálně obklíčené přístavní město bránili skoro tři měsíce, a to de facto bez možnosti zásobování – munice, vody či potravin.
Ukrajinští obránci s plukem Azov v čele se museli vypořádávat s každodenním bombardováním, což je postupně donutilo stáhnout se až do rozsáhlého ocelářského komplexu známého jako Azovstal. Zatímco se ruská armáda směrem z jihu i východu posouvala dál do ukrajinského vnitrozemí, v přímořském Mariupolu nadále svítila malá žlutomodrá tečka odporu.
Ani s hromadícím se počtem zraněných a mrtvých se obránci města nehodlali vzdát. Učinili tak až 20. května, prakticky bez jakýchkoliv zásob. O měsíc později Rusové ukrajinské armádě vrátili těla asi 210 jejích mrtvých vojáků, z nichž většina bránila právě ocelárny Azovstal.
Podle odhadů se v ruském zajetí stále nachází stovky ukrajinských vojáků, kteří bojovali v bitvě o Mariupol. Jak je s těmito zajatci v současnosti nakládáno, není známo.
Rusové například čelí vážným podezřením z cíleného masakru desítek mariupolských obránců ve věznici v okupované Olenivce v Doněcké oblasti, ke kterému mělo dojít na konci července. Kyjev již nashromáždil důkazy o tom, že za předem plánovanou explozí měla stát právě Moskva.
Podle různých odhadů během tříměsíční bitvy o Mariupol zemřelo až 20 tisíc civilistů. V přístavním městě bylo poničeno či úplně srovnáno se zemí více než 90 procent budov. V důsledku tvrdých bojů byla většina obyvatelstva odříznuta od dodávek vody, základních potravin či léků. Zbídačené obyvatelstvo se již několik měsíců smiřuje s ruskou nadvládou. Nic jiného mu nezbývá.
Bitva o Mariupol byla ve své pozdní fázi pro obě strany důležitá spíš ze symbolického hlediska. S každým dalším dnem odporu zvedali obránci v tomto městě prestiž své armády a morálku ukrajinských vojáků po celé zemi.
Pro Rusko mělo dobytí prakticky vybombardovaného Mariupolu rovněž velký význam. Moskva se po mnohých nezdarech v první fázi invaze potřebovala pochlubit jakýmkoliv výraznějším úspěchem.
Ruská ofenziva na Donbasu
„Ruský medvěd“ si po jarním debaklu u Kyjeva nelízal rány příliš dlouho. Už v druhé polovině dubna začala masivní ruská ofenziva na Donbasu. Následovaly neutuchající krvavé střety mezi oběma armádami, a to na území Luhanské i Doněcké oblasti.
Do popředí se kromě pěchoty dostalo především dělostřelectvo. Ukrajinci sice v tomto aspektu početně výrazně zaostávali za Ruskem. Bezpochyby jim však pomohly dodávky moderních salvových raketometů a houfnic od západních spojenců. Tyto zbraně totiž svou silou i dosahem výrazně převyšují dělostřelectvo, které má k dispozici Rusko.
Rusové během pozdního jara a léta na východě Ukrajiny dosáhli dílčích úspěchů. Například 23. června se ukrajinští obránci stáhli ze Severodoněcku, čímž skončila velmi brutální bitva o toto město. Dne 2. července pak Ukrajinci definitivně prohráli bitvu o Lysyčansk. Následujícího dne ruský „ministr války“ Sergej Šojgu oznámil, že Moskva získala kontrolu nad celou Luhanskou oblastí. Tehdy ještě netušil, že si plnou kontrolu nad tímto regionem moc dlouho neužije.
Okupanti neměli příliš důvodů k oslavám ani ke konci léta. Severodoněck a Lysyčansk získali za cenu těžkých ztrát. Úspěchy jejich masivní donbaské ofenzivy zůstaly daleko za očekáváním. Navíc v září došlo na východě Ukrajiny k událostem, které předpokládal asi jen málokdo.
Ukrajinská „charkovská“ formule
Charkovský zázrak či největší vojenské operační umění od druhé světové války. I tak lidé nazývají podzimní ukrajinskou protiofenzivu na severovýchodě země, která šokovala okupanty i západní analytiky. I když se na začátku září čekal spíš ukrajinský protiútok na jižní frontě, nakonec Ukrajinci naplno udeřili v Charkovské oblasti, kde za pouhých pár dnů získali zpět pod kontrolu tisíce kilometrů čtverečních.
„Opaření“ Rusové pak po sobě při improvizovaném úprku nechávali nespočet kusů těžké techniky či dalšího vojenského vybavení. Zároveň nestíhali „maskovat“ některé válečné zločiny, které v Charkovské oblasti během okupace napáchali.
Nejčernější obavy se naplnily například během vyšetřování v osvobozeném Izjumu, v jehož okolí dlouhé měsíce zuřily tvrdé boje. Ruská těžká technika, která se pohybovala od tehdy okupovaného Izjumu směrem dál na západ, se totiž velmi často stávala terčem ukrajinského dělostřelectva.
Okupanti v Izjumu chladnokrevně zavraždili nejméně 194 mužů, 215 žen a pět dětí. Podle Kyjeva měla většina mrtvých známky násilné smrti. U třiceti těl šly poznat stopy mučení. V masových hrobech se nacházela těla s provazy kolem krku či rukou, dále pak těla se zlomenými končetinami i se střelnými zraněními. Několik mužů mělo amputované genitálie. Zvěrstva ruské armády v tomto městě jsou svým rozsahem i mírou brutality srovnatelné s ruským běsněním v kyjevské Buči.
Obzvlášť šokující nález pak čekal ukrajinské vojáky a policisty ve vesnici Pisky-Radkivski (nedaleko od Izjumu). Okupanti po sobě v jedné z mučíren nechali krabici plnou zlatých či stříbrných zubních implantátů, které pravděpodobně předtím trhali z úst Ukrajincům. Ruská armáda rovněž čelí vážným podezřením, že některé ukrajinské vězně pohřbívala zaživa.
Ukrajinský generální štáb konání okupantů v této obci přirovnal ke zločinům nacistického Německa v koncentračních a vyhlazovacích táborech za druhé světové války. Následky ruského teroru v charkovských městech a obcích tak vytváří ošklivý stín jinak fenomenálního ukrajinského vítězství v tomto regionu.
„Jsem naprosto vyjevený a překvapený, co se to na Ukrajině stalo. Takový postup nemá v moderní době obdobu. Vidíme úžasnou ukázku ukrajinského operačního umění. Svou rychlostí mi to připomíná postup Německa Francií v roce 1940,“ konstatoval vojenský analytik Lukáš Visingr.
Obzvlášť neuvěřitelně pak působí ukrajinský protiútok u Charkova ve srovnání s ruským postupem na Donbasu během léta. Podle amerického Institutu pro studium války (ISW) Rusové za 40 dní (období mapující zhruba posledních deset dnů července a celý srpen) získali pod kontrolu asi 450 kilometrů čtverečních nového území. Naproti tomu Ukrajincům stačilo zhruba 10 dnů na to, aby dobyli zpět území o rozloze téměř 6 000 kilometrů čtverečních.
Ruská mobilizace a „papírová“ anexe
Vojenští analytici dlouhé měsíce předvídali, že se Moskva vzhledem k obrovským ztrátám bude muset dříve nebo později uchýlit k mobilizaci. Mnozí takové ohlášení Vladimira Putina očekávali už během jeho projevu na Rudém náměstí při oslavách Dne vítězství, tedy 9. května. Tehdy se tak nestalo.
Ruský diktátor nakonec vyhlásil částečnou mobilizaci 21. září. Velmi pravděpodobně šlo o přímou reakci na ruský debakl v Charkovské oblasti. Podle Putina se měla mobilizace týkat 300 tisíc lidí. Brzy se v médiích začala objevovat videa z odvádění nových branců v nejrůznějších regionech Ruské federace.
V mnoha větších městech včetně Moskvy či Petrohradu propukly demonstrace. Jako by si část Rusů až po vyhlášení mobilizace uvědomila, že na území západního souseda zuří válka a že ruská armáda již přes půl roku ničí ukrajinská města a vraždí nevinné lidi.
Nálada v ruské společnosti se tak bezpochyby alespoň částečně změnila. Někteří Rusové byli také šokováni naprosto nevyhovujícím vojenským vybavením, které noví odvedenci od ruské armády fasovali.
Putinův dekret sice mluvil o „částečné mobilizaci“, její praktická definice i skutečný rozsah je ale stále nejasný. Ukázalo se však, že pro blízké okolí ruského vládce se nezměnilo vlastně nic. Povedený žert se tehdy podařil skupince Rusů z oblíbeného YouTube kanálu Popular Politics. Ti zavolali synovi Putinova mluvčího Dmitrije Peskova.
Moderátor show rozhodným velitelským hlasem oznámil, že se Nikolaj Peskov má hlásit k narukování. Ten však odpověděl následovně: „Musíte pochopit, že jsem pan Peskov. Není úplně správné, abych tam byl. Každopádně to budu řešit na jiné úrovni.“
Ještě před vyhlášením mobilizace také Kreml nabízel poměrně lukrativní nabídky zločincům včetně masových vrahů, aby výměnou za svobodu vstoupili do bojů na Ukrajině. Někteří této možnosti opravdu využili.
Ruská mobilizace mimo jiné vyvolala migrační vlnu, která proudila především do sousedních států Ruska. Obzvlášť v případě Gruzie šlo o paradoxní vývoj událostí, vzhledem k tomu, že jde o zemi, kterou Rusové v roce 2008 napadli. O několik let později v ní začali hledat azyl a bezpečí.
Téma ruské migrace na podzim vážně probírali i představitelé Evropské unie. Státy, jež zastávají nejtvrdší postoj vůči ruské agresi, se však k věci postavily jasně. „Humanitární víza jsou pro Ukrajince, kteří prchají před ruskými bombami. Ruští občané, kteří jsou povoláváni k vojenské povinnosti, by svou vůli měli vyjadřovat především v Rusku. Tam demonstrovat proti režimu, pokud nesouhlasí s válkou,“ řekl například český ministr zahraničí Jan Lipavský (Piráti).
Ani po vyhlášení zářijové mobilizace však Rusko nezískalo na bojišti výraznou převahu. Analytici z ISW tak začali v prosinci předpokládat, že Kreml (ačkoliv to oficiálně popřel) chystá druhou vlnu odvodů.
Vzhledem k neschopnosti bránit se ukrajinskému protiútoku na severovýchodě i jihu země se Moskva rozhodla zaznamenat své „fiktivní úspěchy“ alespoň na papír. 30. září se tak Chersonská oblast společně se Záporožskou, Doněckou a Luhanskou oblastí stala podle ilegální anexe součástí Ruské federace.
Prakticky celý svět tento pokus Kremlu o připojení dalšího ukrajinského území k Rusku odmítl. Ironií celého incidentu byl fakt, že Rusko den ode dne ztrácelo čím dál více tohoto území vlivem postupu ukrajinské armády.
„Zatímco ruský parlament je opojen z marných pokusů o anexi, naši vojáci pokračují v postupu. To je nejlepší odpověď na všechna ‚referenda‘, ‚dekrety‘, ‚smlouvy‘ a patetické kecy,“ komentoval tehdy ukrajinský ministr obrany Oleksij Reznikov na Twitteru.
Žlutomodrá vlajka nad Chersonem
Zatímco na východní a tehdejší severní („kyjevské“) frontě si Rusové doslova vyráželi zuby o ukrajinský odpor, na jihu země se jim alespoň zpočátku velmi dařilo. První, již zmíněná, bitva o Cherson začala hned v počáteční den ruské invaze, tedy 24. února, a jen po šesti dnech skončila ruským vítězstvím.
Dobytí Chersonu hned v počátku invaze znamenalo pro místní obyvatele humanitární katastrofu. Ruské síly nedlouho poté získaly kontrolu i nad většinou Chersonské oblasti. V médiích se dlouhodobě objevovaly zprávy o tom, že v Chersonu dennodenně docházelo k transformaci, která měla de facto eliminovat jakékoliv ukrajinské vlivy.
Kromě dosazení kolaborantů či proruských separatistů do vedení města, tvrdého potírání jakékoliv opozice a zavedení prokremelské propagandy ve všech možných aspektech Rusové na místě údajně pálili ukrajinské knihy, zavedli ruštinu na školách jako primární jazyk a místní obyvatele odpojili od internetu. Rovněž prý chtěli prosadit rubl jako standardní měnu.
Během léta začala Ukrajina vyvíjet silnější tlak na znovudobytí jihu včetně Chersonské oblasti a jejího stejnojmenného hlavního města. Na začátku července se často objevovaly zprávy o ukrajinském ostřelování ruských strategických cílů. Nejčastěji se jednalo o ničení mostů vedoucích přes Dněpr, což Rusku čím dál víc ztěžovalo zásobování celé oblasti, dále šlo o demolování ruských muničních skladů i protivzdušné obrany.
I díky dodávkám moderních zbraní ze Západu začali mít Ukrajinci na jihu převahu. 29. srpna ukrajinská armáda oznámila, že zahájila ofenzivu na jihu země. Zpočátku ji však zastínila již zmíněná „ukrajinská formule“ v Charkovské oblasti. Jižní protiofenzíva se v poměrně podobném duchu rozjela až později. O bleskovém ukrajinském postupu na jihu se začalo psát začátkem října.
Tlak Ukrajinců na okupanty v Chersonské oblasti stále sílil. Na přelomu října a listopadu se Rusové dostali do bezvýchodné situace a začali plánovat kompletní evakuaci. Sergej Šojgu 9. listopadu nařídil definitivní stažení ruských vojsk z Chersonu.
Dne 11. listopadu pak Moskva oznámila, že její vojska dokončila stažení z pravého, tedy západního břehu Dněpru. Ve stejný den do města vstoupila ukrajinská armáda. V Chersonu se opět objevily modrožluté vlajky a Ukrajinci začali horlivě slavit odchod ruských okupantů.
„Svobodný život se vrací do Chersonu spolu s ukrajinskými vlajkami,“ radoval se poradce ukrajinského ministra vnitra Anton Geraščenko. Známý ukrajinský novinář Ilja Ponomarenko označil bitvu o Cherson jako rozhodující ukrajinské vítězství v boji proti ruské agresi.
Stupňování ruského teroru
Ruské vedení se na podzim rozhodlo, že vsadí na zcela novou kartu, a svůj teror na Ukrajině posunulo na další úroveň. 10. října začali okupanti masivně bombardovat celé území Ukrajiny. Obzvlášť silné údery zaznamenalo centrum hlavního města, rakety ale udeřily i v dalších regionech včetně západoukrajinského Lvova.
Údery, které mířily především na civilní cíle či kritickou ukrajinskou infrastrukturu, zabily několik lidí. Prezident Zelenskyj Rusy obvinil, že se snaží vymazat jeho národ z povrchu zemského. Kyjev následně informoval, že je v důsledku bombardování donucen od 11. října pozastavit vývoz elektrické energie.
V té době Ukrajinci ještě zřejmě netušili, že bude Rusko útoky podobné tomu z 10. října podnikat pravidelně (v současnosti zhruba jednou týdně). Vojenští experti zpočátku spekulovali o tom, čeho se Kreml snaží prostřednictvím tohoto teroru dosáhnout.
„Rusko si dlouhodobě nemůže dovolit zasypávat ukrajinská města raketami. Dochází jim,“ konstatoval už v říjnu vojenský analytik Lukáš Visingr. „Pokud Putin myslel, že těmito údery nalomí ukrajinskou morálku, tak opět dokázal, jak špatně odhaduje kolektivní psychologii Ukrajinců. Dosáhl pravého opaku, lidé se o to více semkli,“ doplnil vedoucí zahraniční redakce CNN Prima NEWS Matyáš Zrno.
Ruská armáda si v posledních týdnech výrazně oblíbila íránské sebevražedné drony Šáhid-136. Jsou totiž levné, jednoduché a mají poměrně dlouhý dosah. Írán tyto bezpilotní letouny navíc může dodávat ve velkém, což je pro Rusy vzhledem ke stavu vlastních zásob velmi důležité. „Co se týče prestiže, tak pro Rusko to znamená další velkou ránu. Jako světová velmoc se muselo snížit k tomu, že nakupuje zbraně u Íránu,“ zmínil Visingr.
Na stupňování ruského teroru velmi rychle zareagoval Západ. Ten začal Ukrajině dodávat nejmodernější protivzdušné systémy, aby se země dokázala před ruskými nálety efektivně bránit. Generální tajemník NATO Jens Stoltenberg dokonce tento záměr na podzim označil za novou hlavní prioritu Severoatlantické aliance.
Ukrajincům se sice daří drtivý počet raket či dronů ruské armády sestřelit už ve vzduchu, ale i tak jsou pro ně následky ruských náletů velmi nepříjemné. V důsledku útoků na kritickou infrastrukturu se miliony Ukrajinců ocitají bez elektřiny, což má obzvlášť během zimního počasí fatální důsledky. Právě touto taktikou se Kreml snaží převrátit převahu na svou stranu.
Například v ukrajinském přístavním městě Oděsa a jejím okolí zůstalo po prosincových ruských náletech íránskými drony 1,5 milionu lidí bez proudu. Úřady tak navrhly lidem odchod z oblasti. Velmi podobně či hůř jsou na tom také další ukrajinská města. Starosta Kyjeva Vitalij Kličko v listopadu připustil i částečnou evakuaci hlavního města.
V západních koutech Ukrajiny se pak novým uprchlíkům jen velmi složitě hledá práce či ubytování. Nespočet lidí se dostává na hranici bídy. Podle některých expertů hrozí v důsledku ruského teroru a zimy další mohutná ukrajinská uprchlická vlna do Evropy. I v energetické oblasti se Západ snaží Ukrajině všemožně pomoci. Kyjevské vedení se připravuje na případný rozsáhlejší blackout.
Podle Lukáše Visingra Rusové ani touto taktikou nemohou dosáhnout nějakého zásadního zvratu. „Představa, že bombardování samo o sobě dokáže nepřítele porazit, se nikdy v historii neosvědčila. Úplně dokonale zničit elektrárnu také není vůbec jednoduché. Na to je třeba větší palebná síla. Je vidět, že Rusové nemají neomezené zásoby,“ uvedl.
Nutno podotknout, že ruské masivní bombardování ukrajinských měst nezačalo 10. října, nýbrž na konci února tohoto roku. Spíš se na podzim zvedla jeho intenzita. Podle listopadových údajů Kyjevské školy ekonomiky (KSE) okupanti na Ukrajině od začátku invaze poškodili nebo zcela zničili přes 135 tisíc civilních budov. Stovky těchto úderů mířily i na vzdělávací či zdravotnická zařízení.
Krvavé lázně u Bachmutu
Neutuchající boje, ostřelování, rozbombardovaná krajina, zpustošené lesy, zákopy, bahnitá půda, špína, krev a všude po zemi nespočet mrtvých těl. Střet ruské a ukrajinské armády u doněckého Bachmutu v posledních měsících připomíná svým stylem první světovou válku. Z vojenského hlediska je tato bitva vůbec asi tím nejbrutálnějším, co ruská invaze na Ukrajinu přinesla.
Rusové dlouhé měsíce (zhruba od května) vynakládají až neuvěřitelné úsilí, aby na území centrálního Donbasu dosáhli postupu. Každý den však naráží na tvrdý odpor z ukrajinské strany. Bitvu u Bachmutu tak vojáci začali nazývat jako „bachmutský mlýnek na maso“.
Ukrajinci často zveřejňují videa ze svých obranných akcí. Některé záběry jsou tak brutální, že je správci sociálních sítích vyhodnocují jako nevhodné. Ukrajinci rovněž dokumentují, jak vypadá život v bahnitých zákopech na vybombardované východní frontě.
Obráncům setrvání v zákopech ztěžují tuny bahna, studené počasí i ruské bomby, které denně dopadají na jejich pozice. Obě armády trpí obrovskými ztrátami.
Okupanti se často bez podpory těžké techniky krčí v zimě v improvizovaných zákopech a pouze doufají, že je nezasáhne kulka z pěchotní zbraně či bomba shozená z ukrajinského dronu. Tomu druhému ale prakticky nelze zabránit.
„Pro Rusko je Bachmut skutečnou továrnou na smrt. Nepřátelská armáda posílá řadu za řadou a ztrácí stále více vojáků, každý den asi 70 až 100. Stejný počet je denně zraněn,“ konstatoval v listopadu mluvčí východní skupiny ukrajinských ozbrojených sil Serhij Cherevatyj.
Generální štáb ukrajinských ozbrojených sil pak pochválil ukrajinskou armádu: „Arogantní Rusové ve dne v noci a za každého počasí útočí na ukrajinské pozice ve směru na Bachmut. Jenže naši bezpečně drží pozice a způsobují nepříteli šílené ztráty.“
Z prohlášení amerického Institutu pro studium války (ISW) však vyplývá, že okupanti přece jen dosáhli v okolí Bachmutu určitých územních zisků, a postupně tak obkličují toto město. Například podle bývalého náčelníka Generálního štábu Armády ČR Jiřího Šedivého je dost možné, že Rusové nakonec Bachmut obsadí. Šlo by ale spíš o symbolický úspěch než strategický.
Bachmut byl ještě před válkou 72tisícovým městem, které se soustředilo na výrobu šumivých vín. Nyní je asi nejnebezpečnějším místem na světě. Vlivem ruského bombardování z něj nezbylo téměř nic. Smrt tam číhá prakticky za každým rohem.
Krátce před Vánoci Bachmut navštívil prezident Volodymyr Zelenskyj. Ukrajinskou vlajku, kterou místní popsali vzkazy, pak odevzdal americké předsedkyni Sněmovny reprezentantů Nancy Pelosiové během svého projevu v Kongresu.
Zelenského cesta do USA překvapila západní svět a zároveň šokovala Moskvu. Ukrajinskému prezidentovi se ve Washingtonu dostalo opravdu nadstandardního přivítání. Joe Biden po společném jednání v Bílém domě mimo jiné oznámil, že Spojené státy vytrvají v masivní podpoře Ukrajiny proti ruské invazi, ať to stojí, kolik chce.
Zákonodárci v americkém Kongresu pak Zelenského uvítali za velmi dlouhého a bouřlivého potlesku ve stoje. Velký aplaus se během emotivní řeči ukrajinské hlavy státu opakoval hned několikrát.
