Od vypuknutí ruské invaze na Ukrajinu uběhl přesně jeden rok. Jak se konflikt od loňského 24. února vyvíjel? Často se mluví o tvrdém ukrajinském odporu, početných ztrátách na obou stranách či o bezprecedentním ruském teroru. Redakce CNN Prima NEWS pro vás vybrala dvanáct zásadních událostí, ke kterým během války došlo.
Selhání ruského „blitzkriegu“
Dne 21. února 2022 ruský prezident Vladimir Putin oficiálně uznal nezávislost obou samozvaných separatistických republik na východě Ukrajiny a nařídil ruským vojskům vstoupit na Donbas. V noci z 23. na 24. února pak šéf Kremlu oznámil „speciální vojenskou operaci za účelem denacifikace a demilitarizace Ukrajiny“.
Rusko začalo pomocí dělostřelectva i letounů Ukrajinu bombardovat. Ruské konvoje těžké techniky vtrhly hluboko do vnitrozemí svého západního souseda. Okupační vojska postupovala z východu z Doněcké a Luhanské lidové republiky, od jihu z okupovaného Krymu a od severu z Ruska i Běloruska, které Kremlu k invazi ochotně poskytlo své území.
Rusové chtěli uplatnit vojenskou taktiku „blitzkrieg“ (bleskovou válku), založenou na překvapivém útoku s rychlou a ohromující koncentrací síly. Tento plán však totálně selhal. Z velké části se na tom podílel až nečekaně tvrdý odpor ukrajinské armády.
Debaklem skončil především ruský záměr obsadit Kyjev do několika dnů. Na letišti v nedalekém Hostomelu chtěli okupanti zřídit základnu, kam by mohli přivážet další vojáky i těžkou techniku s dostřelem na centrum hlavního města.
ČTĚTE TAKÉ: Strhaná tvář a žádný úsměv. Jak se rok války podepsal na ženě prezidenta Zelenského?
Ukrajinci však některé vrtulníky sestřelili ještě ve vzduchu, zbytek výsadku pak likvidovali dělostřeleckou palbou a ručními zbraněmi. Podobně dopadaly i další ruské pokusy o výsadek v okolí Kyjevské oblasti. I když se Rusům nakonec hostomelské letiště podařilo ovládnout, tvrdý odpor Ukrajinců u Kyjeva je donutil k radikálnímu přehodnocení plánu celé invaze.
Obrovský podíl na tom, že se Ukrajina v prvních dnech agrese úspěšně ubránila, měl kromě samotných vojáků bezpochyby i Volodymyr Zelenskyj. Do té doby podceňovaný ukrajinský prezident bezprostředně po vypuknutí invaze začal řídit obranu Kyjeva. Stal se charismatickým lídrem, který svému lidu dodal potřebnou odvahu.
Když pak v prvních dnech bojů americká vláda ukrajinské hlavě státu nabízela urychlenou evakuaci ze země, Zelenskyj stroze odpověděl: „Boj začíná. Potřebuji munici, ne odvoz.“
Bezprecedentní sankce a sjednocení Západu
Putinovo krvavé tažení na Ukrajině šokovalo státníky po celém světě. Západ reagoval relativně rychle a tvrdě. Třebaže ne vojenským zásahem, jelikož Ukrajina není členem NATO ani EU. Přímé zapojení západních vojsk by totiž podle většiny analytiků mohlo rozpoutat globální jaderný konflikt.
Už na sklonku třetího dne války dospěl Západ ke shodě na do té doby bezprecedentních sankcích proti Moskvě. Západní země sankční seznam průběžně rozšiřovaly, čímž výrazně utrpěla ruská ekonomika a snížila se schopnost Kremlu válku dál financovat.
Po sankcích brzy následovaly i společné dodávky zbraní a diplomatická podpora Ukrajiny ve všech možných sférách. Mnozí západní politici dokonce Putinovi ironicky gratulovali, že se mu povedlo celý Západ sjednotit tak, jako nikomu před ním. Dokazovat to má i změna postoje do té doby neutrálního Švédska a Finska, jejichž budoucí vstup do NATO je nyní považován za skoro hotovou záležitost.
Česká republika se stala od počátku invaze společně s Polskem, pobaltskými zeměmi, Velkou Británií a USA nejhlasitějším podporovatelem Ukrajiny, pokud šlo o prosazování protiruských sankcí či posílání zbraní Ukrajině.
Česko bylo například v dubnu vůbec prvním státem, který Ukrajině zaslal tanky a další obrněná vozidla. Ani většina ostatních spojenců však nezůstala pozadu. Právě pravidelné dodávky západních moderních zbraní – ať už se jedná o houfnice, salvové i protitankové raketomety, protivzdušné systémy či pěchotní zbraně – dávají Ukrajině šanci se vojensky silnějšímu nepříteli ubránit.
Zcela jistě pomohla i snaha evropských zemí snížit ekonomickou provázanost s Ruskem. Například Česká republika během roku 2022 snížila svou závislost na ruském plynu z původních 97 procent na čtyř procenta. Plyn z Ruska stát nahradil dovozem plynu z Norska a zkapalněným plynem LNG ze zámoří. Premiér Petr Fiala (ODS) před pár dny uvedl, že začátkem roku 2023 se česká závislost na ruském plynu dostala na nulu.
Ruský debakl v bitvě o Kyjev
Už na konci února 2022 bylo zřejmé, že ruská invaze na Ukrajinu nebude několikadenní záležitostí, jak si Kreml nejspíš představoval. Navzdory tvrdému ukrajinskému odporu však okupanti v prvních dnech bojů zaznamenali několik dílčích úspěchů. Výrazně postoupili na východě, kromě jiného se dostali před brány Charkova.
I na jihu se Rusům dařilo. Po pouhých šesti dnech zvítězili v bitvě o Cherson, což bylo první a dlouhou dobu také jediné větší ukrajinské město, které během invaze padlo. V souvislosti se severní frontou se často mluvilo o gigantickém, více než 60 kilometrů dlouhém ruském konvoji těžké techniky, který táhnul směrem na Kyjev.
Na začátku března se boje přesunuly přímo na předměstí Kyjeva, který se Rusové snažili obklíčit. K ostrým střetům obou armád docházelo u Buči, Brovar, Hostomele či Irpině. Leckdo si pokládal otázku, zda se Ukrajinci armádě s takovou početní převahou mohou vůbec ubránit.
Válka na Ukrajině
Brzy se však ukázalo, že dlouhé ruské konvoje těžké techniky mají hned několik slabin. Ukrajinci totiž pomocí dělostřelectva, bezpilotních letounů či protitankových raketometů začali drtit jeden ruský obrněnec za druhým. Mnoho útoků mířilo také na zásobovací transportní vozy.
Rusové najednou začali mít velké problémy s logistikou. Navíc trpěli obrovským množstvím ztrát – jak v případě pozemních jednotek, tak i těžké techniky. Bitva o Kyjev skončila definitivně 31. března ukrajinským vítězstvím. Z ruského pohledu se boje na severní frontě daly považovat za totální debakl.
Po obrovských ztrátách se okupanti postupně na přelomu března a dubna stáhli z Kyjevské, Žitomirské, Černigovské i Sumské oblasti. Rusko se tak vzdalo původního plánu dobýt hlavní město. Své jednotky ze severní fronty Moskva přeskupila a následně nasadila na východní nebo jižní frontě.
Kromě toho, že Rusové před odchodem z okolí Kyjeva nastražili v oblasti tisíce min a dalších výbušnin, po sobě zanechali také stovky popravených civilistů. K největšímu masakru došlo pravděpodobně v Buči. Ukrajina za pomoci Západu i nezávislých organizací prošetřuje nespočet podezření ze spáchání válečných zločinů.
Symbol mariupolského vzdoru
Mariupol se 20. května stal po Chersonu druhým větším ukrajinským městem, které Rusové během invaze obsadili. Ukrajinci však okupantům nedali nic zadarmo. Fatálně obklíčené přístavní město bránili skoro tři měsíce, a to de facto bez možnosti zásobování – munice, vody či potravin.
Ukrajinští obránci s plukem Azov v čele se museli vypořádávat s každodenním bombardováním, což je postupně donutilo stáhnout se až do rozsáhlého ocelářského komplexu známého jako Azovstal. Zatímco se ruská armáda směrem z jihu i východu posouvala dál do ukrajinského vnitrozemí, v přímořském Mariupolu nadále svítila malá žlutomodrá tečka odporu.
Ani s hromadícím se počtem zraněných a mrtvých se obránci města nehodlali vzdát. Učinili tak až 20. května, prakticky bez jakýchkoliv zásob. O měsíc později Rusové ukrajinské armádě vrátili těla asi 210 jejích mrtvých vojáků, z nichž většina bránila právě ocelárny Azovstal.
V ruském zajetí se zřejmě nachází stále stovky ukrajinských vojáků, kteří bojovali v bitvě o Mariupol. Jak je s těmito zajatci v současnosti nakládáno, není známo. Svědectví ruských vojáků však mluví o trýznivém mučení, kterému někteří ukrajinští zajatci čelí prakticky denně.
Rusové také čelí vážným podezřením z cíleného masakru desítek mariupolských obránců ve věznici v Olenivce v Doněcké oblasti, ke kterému mělo dojít na konci července. Kyjev již nashromáždil důkazy o tom, že za předem plánovanou explozí měla stát právě Moskva.
Podle různých odhadů během tříměsíční bitvy o Mariupol zemřelo až 20 tisíc civilistů. V přístavním městě bylo poničeno či úplně srovnáno se zemí více než 90 procent budov. V důsledku tvrdých bojů byla většina obyvatelstva odříznuta od dodávek vody, základních potravin či léků. Zbídačené obyvatelstvo se již několik měsíců smiřuje s ruskou nadvládou.
Bitva o Mariupol byla ve své pozdní fázi pro obě strany důležitá spíš ze symbolického hlediska. S každým dalším dnem odporu zvedali obránci v tomto městě prestiž své armády a morálku ukrajinských vojáků po celé zemi.
Pro Rusko mělo dobytí prakticky vybombardovaného Mariupolu rovněž velký význam. Moskva se po mnohých nezdarech v první fázi invaze potřebovala pochlubit jakýmkoliv výraznějším úspěchem.
Ruská ofenziva na Donbase
„Ruský medvěd“ si po jarním debaklu u Kyjeva nelízal rány příliš dlouho. Už v druhé polovině dubna začala masivní ruská ofenziva na Donbase. Následovaly neutuchající krvavé střety mezi oběma armádami, a to na území Luhanské i Doněcké oblasti.
Do popředí se kromě pěchoty dostalo především dělostřelectvo. Ukrajinci sice v tomto aspektu početně výrazně zaostávali za Ruskem. Bezpochyby jim však pomohly dodávky moderních salvových raketometů a houfnic od západních spojenců. Tyto zbraně totiž svou silou i dosahem výrazně převyšují dělostřelectvo, které má k dispozici Rusko.
Rusové během pozdního jara a léta na východě Ukrajiny dosáhli dílčích úspěchů. Například 23. června se ukrajinští obránci stáhli ze Severodoněcku, čímž skončila velmi brutální bitva o toto město. Dne 2. července pak Ukrajinci definitivně prohráli bitvu o Lysyčansk. Následujícího dne ruský „ministr války“ Sergej Šojgu oznámil, že Moskva získala kontrolu nad celou Luhanskou oblastí. Tehdy ještě netušil, že si plnou kontrolu nad tímto regionem moc dlouho neužije.
Severodoněck a Lysyčansk okupanti sice na konci léta získali, ale za cenu těžkých ztrát. Úspěchy jejich masivní donbaské ofenzivy zůstaly daleko za očekáváním. Navíc v září došlo na východě Ukrajiny k událostem, které předpokládal asi jen málokdo.
Ukrajinská „charkovská“ formule
Charkovský zázrak či největší vojenské operační umění od druhé světové války. I tak lidé nazývají podzimní ukrajinskou protiofenzivu na severovýchodě země, která šokovala okupanty i západní analytiky. I když se na začátku září čekal spíš ukrajinský protiútok na jižní frontě, nakonec Ukrajinci naplno udeřili v Charkovské oblasti, kde za pouhých pár dnů získali zpět pod kontrolu tisíce kilometrů čtverečních.
„Opaření“ Rusové pak po sobě při improvizovaném úprku nechávali nespočet kusů těžké techniky či dalšího vojenského vybavení. Zároveň nestíhali „maskovat“ některé válečné zločiny, které v Charkovské oblasti během okupace napáchali.
Ruská těžká technika, která se pohybovala směrem dál na západ od tehdy okupovaného města Izjumu, v jehož okolí dlouhé měsíce zuřily tvrdé boje, se velmi často stávala terčem ukrajinského dělostřelectva.
Okupanti v Izjumu chladnokrevně zavraždili nejméně 194 mužů, 215 žen a pět dětí. Podle Kyjeva měla většina mrtvých známky násilné smrti. Na 30 tělech bylo patrné mučení. V masových hrobech se nacházela těla s provazy kolem krku či rukou, dále pak těla se zlomenými končetinami i se střelnými zraněními. Několik mužů mělo amputované genitálie. Zvěrstva ruské armády v tomto městě jsou svým rozsahem i mírou brutality srovnatelné s ruským běsněním v kyjevské Buči.
Obzvlášť šokující nález čekal ukrajinské vojáky a policisty ve vesnici Pisky-Radkivski (nedaleko od Izjumu). Okupanti po sobě v jedné z mučíren nechali krabici plnou zlatých či stříbrných zubních implantátů, které pravděpodobně předtím trhali z úst Ukrajincům. Ruská armáda rovněž čelí vážným podezřením, že některé ukrajinské vězně pohřbívala zaživa.
Ukrajinský generální štáb konání okupantů v této obci přirovnal ke zločinům nacistického Německa v koncentračních a vyhlazovacích táborech za druhé světové války. Následky ruského teroru v charkovských městech a obcích tak vytváří ošklivý stín jinak fenomenálního ukrajinského vítězství v tomto regionu.
„Jsem naprosto vyjevený a překvapený, co se to na Ukrajině stalo. Takový postup nemá v moderní době obdobu. Vidíme úžasnou ukázku ukrajinského operačního umění. Svou rychlostí mi to připomíná postup Německa Francií v roce 1940,“ konstatoval vojenský analytik Lukáš Visingr.
Obzvlášť neuvěřitelně pak působí ukrajinský protiútok u Charkova ve srovnání s ruským postupem na Donbase během léta. Podle amerického Institutu pro studium války (ISW) Rusové za 40 dní (období mapující zhruba posledních deset dnů července a celý srpen) získali pod kontrolu asi 450 kilometrů čtverečních nového území. Naproti tomu Ukrajincům stačilo zhruba 10 dnů na to, aby dobyli zpět území o rozloze téměř 6 000 kilometrů čtverečních.
Ruská mobilizace a „papírová“ anexe
Vojenští analytici dlouhé měsíce předvídali, že se Moskva vzhledem k obrovským ztrátám bude muset dříve nebo později uchýlit k mobilizaci. Mnozí takové ohlášení Vladimira Putina očekávali už během jeho projevu na Rudém náměstí při oslavách Dne vítězství, tedy 9. května. Tehdy se tak nestalo.
Ruský diktátor nakonec vyhlásil částečnou mobilizaci 21. září. Velmi pravděpodobně šlo o přímou reakci na ruský debakl v Charkovské oblasti. Podle Putina se měla mobilizace týkat 300 tisíc lidí. Brzy se v médiích začala objevovat videa z odvádění nových branců v nejrůznějších regionech Ruské federace.
V mnoha větších městech včetně Moskvy či Petrohradu propukly demonstrace. Jako by si část Rusů až po vyhlášení mobilizace uvědomila, že na území západního souseda zuří válka a že ruská armáda již přes půl roku ničí ukrajinská města a vraždí nevinné lidi.
Nálada v ruské společnosti se tak bezpochyby alespoň částečně změnila. Někteří Rusové byli také šokováni naprosto nevyhovujícím vojenským vybavením, které noví odvedenci od ruské armády fasovali.
Putinův dekret sice mluvil o „částečné mobilizaci“, její praktická definice i skutečný rozsah je ale stále nejasný. Ukázalo se však, že pro blízké okolí ruského vládce se nezměnilo vlastně nic. Povedený žert se tehdy podařil skupince Rusů z oblíbeného YouTube kanálu Popular Politics. Ti zavolali synovi Putinova mluvčího Dmitrije Peskova.
Moderátor show rozhodným velitelským hlasem oznámil, že se Nikolaj Peskov má hlásit k narukování. Ten však odpověděl následovně: „Musíte pochopit, že jsem pan Peskov. Není úplně správné, abych tam byl. Každopádně to budu řešit na jiné úrovni.“
ČTĚTE TAKÉ: Nejautentičtější záběry z války: Voják zachytil bitvu v zákopech ze svého pohledu
Ještě před vyhlášením mobilizace také Kreml nabízel poměrně lukrativní nabídky zločincům včetně masových vrahů, aby výměnou za svobodu vstoupili do bojů na Ukrajině. Někteří této možnosti opravdu využili.
Ruská mobilizace mimo jiné vyvolala migrační vlnu, která proudila především do sousedních států Ruska. Obzvlášť v případě Gruzie šlo o paradoxní vývoj událostí, vzhledem k tomu, že jde o zemi, kterou Rusové v roce 2008 napadli. O několik let později v ní začali hledat azyl a bezpečí.
Téma ruské migrace na podzim vážně probírali i představitelé Evropské unie. Státy, jež zastávají nejtvrdší postoj vůči ruské agresi, se však k věci postavily jasně. „Humanitární víza jsou pro Ukrajince, kteří prchají před ruskými bombami. Ruští občané, kteří jsou povoláváni k vojenské povinnosti, by svou vůli měli vyjadřovat především v Rusku. Tam demonstrovat proti režimu, pokud nesouhlasí s válkou,“ řekl například český ministr zahraničí Jan Lipavský (Piráti).
Ani po vyhlášení zářijové mobilizace však Rusko nezískalo na bojišti výraznou převahu. Vzhledem k neschopnosti bránit se ukrajinskému protiútoku na severovýchodě i jihu země se Moskva rozhodla zaznamenat své „fiktivní úspěchy“ alespoň na papír. 30. září se tak Chersonská oblast společně se Záporožskou, Doněckou a Luhanskou oblastí stala podle ilegální anexe součástí Ruské federace.
Prakticky celý svět tento pokus Kremlu o připojení dalšího ukrajinského území k Rusku odmítl. Ironií celého incidentu byl fakt, že Rusko den ode dne ztrácelo čím dál více tohoto území vlivem postupu ukrajinské armády.
„Zatímco ruský parlament je opojen z marných pokusů o anexi, naši vojáci pokračují v postupu. To je nejlepší odpověď na všechna ‚referenda‘, ‚dekrety‘, ‚smlouvy‘ a patetické kecy,“ komentoval tehdy ukrajinský ministr obrany Oleksij Reznikov na Twitteru.
Žlutomodrá vlajka nad Chersonem
Zatímco na východní a tehdejší severní („kyjevské“) frontě si Rusové vyráželi zuby o ukrajinský odpor, na jihu země se jim alespoň zpočátku velmi dařilo. První, již zmíněná, bitva o Cherson začala hned v počáteční den ruské invaze, tedy 24. února, a jen po šesti dnech skončila ruským vítězstvím.
Dobytí Chersonu hned v počátku invaze znamenalo pro místní obyvatele humanitární katastrofu. Ruské síly nedlouho poté získaly kontrolu i nad většinou Chersonské oblasti. V médiích se dlouhodobě objevovaly zprávy o tom, že v Chersonu dennodenně docházelo k transformaci, která měla de facto eliminovat jakékoliv ukrajinské vlivy.
Kromě dosazení kolaborantů či proruských separatistů do vedení města, tvrdého potírání jakékoliv opozice a zavedení prokremelské propagandy ve všech možných aspektech Rusové na místě údajně pálili ukrajinské knihy, zavedli ruštinu na školách jako primární jazyk a místní obyvatele odpojili od internetu. Rovněž prý chtěli prosadit rubl jako standardní měnu.
Během léta začala Ukrajina vyvíjet silnější tlak na znovudobytí jihu včetně Chersonské oblasti a jejího stejnojmenného hlavního města. Na začátku července se často objevovaly zprávy o ukrajinském ostřelování ruských strategických cílů. Nejčastěji se jednalo o ničení mostů vedoucích přes Dněpr, což Rusku čím dál víc ztěžovalo zásobování celé oblasti, dále šlo o demolování ruských muničních skladů i protivzdušné obrany.
I díky dodávkám moderních zbraní ze Západu začali mít Ukrajinci na jihu převahu. 29. srpna ukrajinská armáda oznámila, že zahájila ofenzivu na jihu země. Zpočátku ji však zastínila již zmíněná „ukrajinská formule“ v Charkovské oblasti. Jižní protiofenzíva se v poměrně podobném duchu rozjela až později. O bleskovém ukrajinském postupu na jihu se začalo psát začátkem října.
Tlak Ukrajinců na okupanty v Chersonské oblasti stále sílil. Na přelomu října a listopadu se Rusové dostali do bezvýchodné situace a začali plánovat kompletní evakuaci. Sergej Šojgu 9. listopadu nařídil definitivní stažení ruských vojsk z Chersonu.
Dne 11. listopadu pak Moskva oznámila, že její vojska dokončila stažení z pravého, tedy západního břehu Dněpru. Ve stejný den do města vstoupila ukrajinská armáda. V Chersonu se opět objevily modrožluté vlajky a Ukrajinci začali horlivě slavit odchod ruských okupantů.
„Svobodný život se vrací do Chersonu spolu s ukrajinskými vlajkami,“ radoval se poradce ukrajinského ministra vnitra Anton Geraščenko. Známý ukrajinský novinář Ilja Ponomarenko označil bitvu o Cherson jako rozhodující ukrajinské vítězství v boji proti ruské agresi.
Stupňování ruského teroru
Ruské vedení se na podzim rozhodlo, že vsadí na zcela novou kartu, a svůj teror na Ukrajině posunulo na další úroveň. 10. října začali okupanti masivně bombardovat celé území Ukrajiny. Obzvlášť silné údery zaznamenalo centrum hlavního města, rakety ale udeřily i v dalších regionech včetně západoukrajinského Lvova.
Údery, které mířily především na civilní cíle či kritickou ukrajinskou infrastrukturu, zabily několik lidí. Prezident Zelenskyj Rusy obvinil, že se pokouší vymazat jeho národ z povrchu zemského. Kyjev následně informoval, že je v důsledku bombardování donucen od 11. října pozastavit vývoz elektrické energie.
V té době Ukrajinci ještě zřejmě netušili, že bude Rusko útoky podobné tomu z 10. října podnikat pravidelně, během zbytku podzimu zhruba s týdenní pravidelností. Vojenští experti zpočátku spekulovali o tom, čeho se Kreml snaží prostřednictvím tohoto teroru dosáhnout.
„Rusko si dlouhodobě nemůže dovolit zasypávat ukrajinská města raketami. Dochází jim,“ konstatoval už v říjnu vojenský analytik Lukáš Visingr. „Pokud Putin myslel, že těmito údery nalomí ukrajinskou morálku, tak opět dokázal, jak špatně odhaduje kolektivní psychologii Ukrajinců. Dosáhl pravého opaku, lidé se o to více semkli,“ doplnil vedoucí zahraniční redakce CNN Prima NEWS Matyáš Zrno.
Ruská armáda si při zmíněných útocích výrazně oblíbila íránské sebevražedné drony Šáhid-136, které jsou levné, jednoduché a mají poměrně dlouhý dosah. „Co se týče prestiže, tak pro Rusko to znamená další velkou ránu. Jako světová velmoc se muselo snížit k tomu, že nakupuje zbraně u Íránu,“ zmínil Visingr.
Na stupňování ruského teroru velmi rychle zareagoval Západ. Ten začal Ukrajině dodávat nejmodernější protivzdušné systémy, aby se země dokázala před ruskými nálety efektivně bránit. Generální tajemník NATO Jens Stoltenberg dokonce tento záměr na podzim označil za novou hlavní prioritu Severoatlantické aliance.
V důsledku ruských útoků na kritickou infrastrukturu se miliony Ukrajinců ocitaly bez elektřiny, což mělo obzvlášť během studenějšího počasí fatální důsledky. Například v ukrajinském přístavním městě Oděsa a jejím okolí zůstalo po prosincových ruských náletech íránskými drony 1,5 milionu lidí bez proudu. Úřady tak navrhly lidem odchod z oblasti.
Velmi podobně či hůř na tom byla také další ukrajinská města. Starosta Kyjeva Vitalij Kličko v listopadu připustil i částečnou evakuaci hlavního města, k níž ale nakonec nedošlo.
V západních koutech Ukrajiny se přesto objevily další tisíce uprchlíků, kterým se jen velmi složitě hledala práce či ubytování. Nespočet lidí se dostalo na hranici bídy. I v energetické oblasti se Západ snaží Ukrajině všemožně pomoci.
Nutno podotknout, že ruské masivní bombardování ukrajinských měst nezačalo 10. října, nýbrž na konci února 2022 roku. Na podzim se nicméně zvedla jeho intenzita. Podle listopadových údajů Kyjevské školy ekonomiky (KSE) okupanti na Ukrajině od začátku invaze poškodili nebo zcela zničili přes 135 tisíc civilních budov. Stovky těchto úderů mířily i na vzdělávací či zdravotnická zařízení.
Krvavé lázně u Bachmutu
Neutuchající boje, ostřelování, rozbombardovaná krajina, zpustošené lesy, zákopy, bahnitá půda, špína, krev a všude po zemi nespočet mrtvých těl. Střet ruské a ukrajinské armády u doněckého Bachmutu v posledních měsících připomíná svým stylem první světovou válku. Z vojenského hlediska je tato bitva vůbec tím nejbrutálnějším, co ruská invaze na Ukrajinu přinesla.
Rusové dlouhé měsíce (zhruba od května) vynakládají až neuvěřitelné úsilí, aby na území centrálního Donbase dosáhli postupu. Každý den však naráží na tvrdý odpor z ukrajinské strany. Bitvu u Bachmutu, kde útočí zejména žoldnéřská Vagnerova skupina, tak vojáci začali nazývat jako „bachmutský mlýnek na maso“.
Ukrajinci často zveřejňují videa ze svých obranných akcí. Některé záběry jsou tak brutální, že je správci sociálních sítí vyhodnocují jako nevhodné. Ukrajinci rovněž dokumentují, jak vypadá život v bahnitých zákopech na vybombardované východní frontě.
Obráncům setrvání v zákopech ztěžují tuny bahna, studené počasí i ruské bomby, které denně dopadají na jejich pozice. Obě armády trpí obrovskými ztrátami.
Okupanti se často bez podpory těžké techniky krčí v zimě v improvizovaných zákopech a pouze doufají, že je nezasáhne kulka z pěchotní zbraně či bomba shozená z ukrajinského dronu. Tomu druhému ale prakticky nelze zabránit. Na sociálních sítích se objevují snímky, na nichž jsou vidět hromady těl mrtvých ruských vojáků.
Ukrajinští obránci jich podle tamního generálního štábu denně zabijí nebo zajmou vyšší stovky, většinu z nich právě na území centrálního Donbasu. Podle tamního generálního štábu Ukrajinci nejvíce okupantů od vypuknutí invaze zlikvidovali během druhého únorového týdne, konkrétně 6 180.
Co stojí za dosud nevídanými ruskými ztrátami z posledních dnů, se ve vysílání CNN Prima NEWS pokoušel objasnit bezpečnostní analytik Martin Svárovský: „Vagnerovci využívají vězně, kteří u Bachmutu skutečně hynou po stovkách. Často jsou na místo hnáni úplně nesmyslně jen proto, aby Rusové zjistili pozice ukrajinských obránců.“
Podle českého experta je ale taková taktika dlouhodobě neudržitelná. „Asi to ještě nějakou dobu bude pokračovat. Máme ale zprávy o tom, že v ruských věznicích se už zprávy o taktice vagnerovců rozšířily, a velký nábor ruských vězňů tak zřejmě brzy skončí,“ dodal Svárovský.
I přes obrovské ztráty se okupantům během zimy přece jen podařilo dosáhnout v okolí Bachmutu určitých územních zisků, a doněcké město tak čím dál více obkličují. O zhoršující se situaci v Ukrajinců u Bachmutu informoval například americký Institutu pro studium války (ISW) či CNN.
Existuje tak možnost, že se ukrajinská armáda z Bachmutu v dohledné době stáhne. Volodymyr Zelenskyj v rozhovoru s italským deníkem Corriere della Sera řekl, že Ukrajinci budou o Bachmut bojovat tak dlouho, dokud to bude mít smysl, ale nehodlají ho držet za každou cenu.
Podle expertů by i případné obsazení Bachmutu ruskou armádou bylo – stejně jako v případě nedalekého Soledaru – pro Kreml spíš symbolickým vítězstvím než opravdovým strategickým úspěchem. Ukrajinci navíc na území centrálního Donbasu vybudovali hustou a hlubokou obrannou síť.
Za totální katastrofu lze označit například jeden z posledních ruských útoků na Vuhledar, při němž okupanti ztratili desítky kusů obrněné techniky a zřejmě i stovky vojáků.
Bachmut byl ještě před válkou 72tisícovým městem, které se soustředilo na výrobu šumivých vín. Nyní je asi nejnebezpečnějším místem na světě. Vlivem ruského bombardování z něj nezbylo téměř nic. Smrt tam číhá prakticky za každým rohem.
Zelenskyj v USA a Biden na Ukrajině
Krátce před Vánoci Bachmut navštívil prezident Volodymyr Zelenskyj. Ukrajinskou vlajku, kterou místní popsali vzkazy, pak odevzdal americké předsedkyni Sněmovny reprezentantů Nancy Pelosiové během svého projevu v Kongresu.
Zelenského prosincová cesta do USA překvapila západní svět a zároveň šokovala Moskvu. Ukrajinskému prezidentovi se ve Washingtonu dostalo opravdu nadstandardního přivítání. Americký prezident Joe Biden po společném jednání v Bílém domě mimo jiné oznámil, že Spojené státy vytrvají v masivní podpoře Ukrajiny proti ruské invazi, ať to stojí, kolik chce.
Zákonodárci v americkém Kongresu pak Zelenského uvítali za velmi dlouhého a bouřlivého potlesku ve stoje. Velký aplaus se během emotivní řeči ukrajinské hlavy státu opakoval hned několikrát.
„Přijel jsem do USA, abych předal slova vděčnosti americkému národu, který toho pro Ukrajinu udělal strašně moc. Jde o historickou návštěvu pro naše vzájemné vztahy. Stali jsme se skutečnými partnery a spojenci,“ uvedla ukrajinská hlava státu během své první zahraniční návštěvy od doby, kdy ruští okupanti vtrhli na Ukrajinu.
Další Zelenského zahraniční cesta se uskutečnila v první polovině února. Nejdříve vyrazil do Londýna, kde ho přijal britský premiér Rishi Sunak i král Karel III. Večer se Zelenskyj přesunul do Paříže. Tam se setkal s francouzským prezidentem Emmanuelem Macronem a s německým kancléřem Olafem Scholzem.
O den později pak Zelenskyj přeletěl do Bruselu, kde se zúčastnil mimořádného summitu Evropské unie, vystoupil také v Evropském parlamentu a setkal se s členy Evropské rady, tedy i s českým premiérem Petrem Fialou (ODS). Ten se Zelenským udržuje dlouhodobě velmi nadstandardní vztahy.
Fiala patřil společně s polským premiérem Mateuszem Morawieckým, polským vicepremiérem Jaroslawem Kaczynským a slovinským předsedou vlády Janezem Janšou mezi první vysoce postavené státníky, kteří Ukrajinu po vypuknutí ruské invaze navštívili. Skupina zmíněných politiků do Kyjeva odcestovala vlakem už v polovině března minulého roku, tedy v době, kdy byl obléhán ruskou armádou a vrcholily tvrdé boje na předměstí hlavního města.
Fialova cesta na Ukrajinu vzbudila obrovský ohlas v Česku i ve světě. Mnohými politiky a novináři byla označena za historickou, bezprecedentní a statečnou. Další západní představitelé pak Fialu následovali, Kyjev ale navštěvovali až v době, kdy se vzhledem k ukrajinskému vítězství v boji o hlavní město výrazně snížilo bezpečnostní riziko.
Znovu Fiala na Ukrajinu odcestoval koncem října, tentokrát i s dalšími sedmi členy české vlády. Ti si nejdříve prohlédli následky ruského bombardování Kyjeva íránskými sebevražednými drony. „Přivítání v Kyjevě nám Putin zajistil velkolepé – v podobě dalšího raketového útoku na hlavní město,“ uvedl tehdy ministr vnitra Vít Rakušan (STAN).
Členové Fialova kabinetu ještě dopoledne téhož dne vyrazili na schůzky s ukrajinskými představiteli. Mezi diskutovaná témata patřila podpora Ukrajiny během ruské invaze, poválečná obnova země či pomoc uprchlíkům.
Po skoro roce od vypuknutí invaze do Kyjeva vyrazil i Joe Biden, aby se znovu setkal s Volodymyrem Zelenským. Šéf Bílého domu avizoval, že Ukrajina obdrží nový balík vojenské pomoci v hodnotě 500 milionů dolarů (přes 11 miliard korun). Spojené státy už dříve Ukrajině poskytly pomoc za více než 50 miliard dolarů (přes jeden bilion korun).
Cesty západních představitelů na Ukrajinu mají i výrazný symbolický efekt. Kreml totiž předpokládal, že obsazení Kyjeva bude otázkou jen několika pouhých dnů. Místo toho ruská propaganda musí ruské veřejnosti vysvětlovat, proč se ani po roce svým původním plánům zdaleka ani nepřiblížila.
Ukrajinské potíže s municí
Během letošní zimy se pozice frontové linie příliš nezměnila. Ukrajinský postup se po podzimním vítězství u Chersonu a v Charkovské oblasti prakticky zastavil. Podle některých analytiků Ukrajině příliš nehrála do karet teplejší zima a s ní spojené bahnité cesty, do nichž zapadala těžká technika.
Naopak čím dál více se začalo mluvit o tom, že Rusko začne další masivní ofenzivu na Donbase. Ta již podle všeho započala, což před pár dny potvrdili představitelé NATO i Volodymyr Zelenskyj. Ten tak učinil v rozhovoru pro BBC. Ukrajinští obránci podle něj dokáží odolávat ruskému postupu, dokud sami nebudou schopni zahájit protiofenzivu.
Aby se Ukrajina před Ruskem ubránila, denně vystřelí tolik dělostřeleckých nábojů, co malá evropská země nakoupí za rok v době míru. Asi i proto Volodymyr Zelenskyj obvykle ve svých projevech adresovaných západním spojencům zmiňuje munici jako první. Až poté většinou mluví o potřebě západních letounů či tanků.
Nejvyšší představitelé NATO už připouští, že zásobování Ukrajiny municí a vojenským materiálem bude v budoucnu čím dál složitější. Státy Severoatlantické aliance se i proto shodly na spolupráci při rozšíření výroby munice a vojenského materiálu, jehož zásoby se ztenčily právě kvůli protahující se ruské agresi. Po jednání aliančních ministrů obrany to oznámil generální tajemník NATO Jens Stoltenberg, podle něhož již některé země začaly výrobu dělostřelecké munice navyšovat.
Otázkou je, jestli to bude stačit. I po roce je naděje případného příměří, nebo dokonce trvalého míru v nedohlednu. Moskva totiž o obnově suverenity Ukrajiny či vyvození odpovědnosti za rozpoutání krvavého konfliktu nechce ani slyšet. Ukrajinsko-ruská válka by se tak mohla protáhnout na několik dalších měsíců či let.
Někteří politici už navrhují, aby státy NATO – popřípadě EU – podepsaly s lokálními zbrojovkami dlouhodobé kontrakty. Výrobci zbraní by pak mohli bez obav investovat do dalších linek se zárukou odbytu. Ani to by ovšem podle některých odborníků nemuselo stačit.
„Ve výrobě munice jede Evropa na maximum svých kapacit. Představa, že by najednou výrobu munice zdvojnásobila, je utopie. Nejsou suroviny ani materiály. Evropa na případnou eskalaci konfliktu s Ruskem není připravena. Zeptejte se jednotlivých evropských vlád, kolik munice mají na vedení boje,“ sdělil pro web Newstream prezident Asociace obranného a bezpečnostního průmyslu ČR Jiří Hynek.
Podle bezpečnostního analytika Jiřího Vojáčka mají Ukrajinci munice pro obranu země pořád dost. Jenže zejména kvůli chystané ofenzivě, která by mohla přijít už na jaře, by potřebovali, aby jejich muniční sklady byly přece jen mnohem více zaplněné.
